Co jsme to vyvedli?

Poslední dvě desítky roků se málokdo z Česka zajímal o dění na slovenské politické scéně. Ale poslední měsíce se Robert Fico téměř každý den objevoval na českých obrazovkách, jedno zasedání V4 následovalo druhé. Migrační hysterii slovenského premiéra nebylo možné přehlédnout. Proto zájem o slovenské parlamentní volby výrazně narostl. Celkem dobře to odhadla i Česká televize, která dění ze Slovenska přenášela na ČT24 tři hodiny po uzavření volebních místností.

Problémy se sčítáním volebních hlasů však způsobily, že noční diváci se konečného výsledku nedočkali. Ztracené noční hodiny to však určitě nebyly. Už předběžné výsledky zmrazily řadu úsměvů nejen slovenských politiků a politologů. Slovenská volební noc byla ukázkovým příkladem nepochopení dnešního světa. Vlna nedůvěry vůči etablovaným politickým stranám přece obchází celou Evropu. V Itálii velkou podporu získala strana televizního komika, v Řecku s absurdními sliby vyhrála volby, hned nadvakrát, krajně levicová strana SYRIZA, v Německu je na vzestupu Pegida a španělskou politickou scénu překresluje PODEMOS. Problém v informační éře mají dosud stabilní demokracie, proto se nelze divit excesům společností, kde svoboda a demokracie jako základní hodnoty skomírají na chvostu první desítky preferencí.

Babišova slova o tom, že se v Česku nemůže nic podobného stát, jsou úplně mimo. Jednak – už se stalo. Jestli něco úplně změnilo systémově poměry na české politické scéně, byl to vstup Hnutí ANO 2011 do české politiky. Jednoznačně podnikatelský projekt, jištěný nákupem médií, nejasná ideová ukotvenost Hnutí, populismus. Tolik výčet základních charakteristik politického subjektu, od něhož si jeho voliči slibovali nové, zajisté jen růžové, zítřky. Ty nejsou na dohled, krizové jevy v rezortech ministrů za ANO narůstají, čehož si je vůdce Babiš vědom, a proto chce pojistit svou vládu novými volbami. Chce poslat voliče k urnám dříve, než se pravda o schopnostech politiků ANO ukáže ve skutečném světle.

Ale zpět ke Slovensku. Sám jsem byl ochoten uvěřit propagandě Miloše Zemana, Bohuslava Sobotky, či Andreje Babiše, že Fico je velká osobnost, která vede Slovensko k prosperitě. A najednou se dovídáme, že slovenské školství je v krizi, že nechat se operovat i v bagatelních případech v některých nemocnicích je o život. Slovenská vláda je obviňována z korupce a odvádění pozornosti od skutečných problémů k migrantům, které většina Slováků ani neviděla. Jako memento pro radikální křídlo ČSSD by měla sloužit skutečnost, že do Parlamentu zasednou Kotleba, jeho bratr a několik dalších politiků, kteří rádi uniformy a památku Slovenského štátu. Platí pravidlo, které slovenské volby potvrdily – nevolíme náhražku, volíme originál. Přes veškerou rétorickou snahu – radikální Fico byl v problematice migrace v očích voličů náhražkou.

Slovenské volby nepotěšily ani proevropskou pravici. Zřejmě na místní poměry, rozumná pravice propadla, nebo jen těsně překonala pětiprocentní hranici. Tekutý hněv lidí z neřešení denních problémů vyústil ve volbu populistů a krajních pravičáků. Přijde mně ale absurdní vinit z podpory Kotlebovy strany Roberta Fica. Slovenské politické spektrum je pestré a žádný Slovák nemůže říci, že neměl alternativní volbu! Rozhodnutí podporovat Kotlebu nelze svádět na kohokoli, kromě každého jeho voliče.

Slovenské volby 2016 mohou být předobrazem dění v příštím roce v České republice. Pokud se někdo domnívá, že jsme jiní, hluboce se mýlí. Vyhrocená migrační rétorika některých etablovaných stran, část pravice pokračuje v protievropském tažení bez nabídky rozumné alternativy, Čechy Čechům – to není Slovensko, to je politická scéna České republiky.