Už odlétali na Západ. Povolili ale esenbákovi pouta...

V noci 22. dubna 1949 odstartoval z letiště ve Vysokově u Náchoda sportovní letoun s posádkou. Tvořili ji kapitán Jaroslav Nýče, podplukovník Jaroslav Muzika a další tři jejich kolegové, pedagogové Letecké vojenské akademie. Přetížený aeroplán doletěl bez potíží až na letiště Manston v Anglii, díky čemuž se letci zachránili před téměř jistým kriminálem. A jejich žáci?

Někteří raději ze strachu vstoupili do Komunistické strany Československa, jiní už byli vyhozeni ze školy a zkoumali cesty, jimiž by se dostali na Západ. K takovým studentům patřili Zdeněk Mikš, Vlastimil Klenovský, Jan Horníček, Jaroslav Valášek a Miroslav Nový, kteří naplánovali podobný husarský kousek, jako jejich učitelé. Neskončil ale zdaleka takovým happy endem.

Rozumný člověk nekouří

Podplukovník ve výslužbě Zdeněk Mikš se narodil 7. října 1926 v rodině odborného učitele průmyslové textilní školy ve Dvoře Králové. Válka ho zastihla jako studenta reálného gymnázia, který musel v roce 1944 jako osmnáctiletý nastoupit jako totálně nasazený do uniformovaných pracovních jednotek Technische Nothilfe. Šlo o „prapory technické nouzové pomoci“, k nimž byli umisťováni především mladí lidé, schopní těžké fyzické práce.

Mikše poslali do pražských dílen AVIE, kde montoval součásti letadel, o něco později putoval na výkopové a odklízecí práce do Humpolce a Havlíčkova Brodu. Protože Zdeněk Mikš uměl dobře německy, vypadal k světu, byl bystrý, ochotný a přijatelně „přidrzlý“, podařilo se mu stát vojenským „pucflekem“. Dostal práci písaře, sluhy, pomocníka v kanceláři. Z otroka, závislého na rozmarech velitele, se tak stal pánem nad vycházkami a dovolenými. Brzy si osvojil výměnný obchod a obchodoval s nejvzácnějším zbožím – cigaretami, které měnil za potraviny a zásoboval další totálně nasazené, vyhládlé mladíky.

Letecká akademie – škola, kde bylo všechno nádherné

Krátce po válce, v létě roku 1945, se rodina Mikšů odstěhovala do rodinného domku v Tišnovské ulici v Brně Černé pole. Zdeněk se v roce 1945 přihlásil narychlo a jen tak z hecu na Leteckou vojenskou akademii (LVA) v Hradci králové, kde mu ovšem sdělili, že přišel po termínu. Neúspěch ho nastartoval: zařekl se, že se na školu musí za každou cenu dostat napřesrok. Chodil pozorovat piloty na sportovní letiště, učil se základy navigace, matematiku a meteorologii. 1. října 1946 nastoupil k vojenskému studiu: „Všechno bylo nádherné! Byla tam spousta zápaďáků, tedy veteránů ze západní fronty druhé světové války, i veteráni z východu. S těmi frontovými vojáky jsme si senzačně rozuměli, horší to bylo s osvětovými pracovníky. Myslím, že to často byli lidé, kteří kolaborovali s Němci, pak se honem dali ke komunistům a nakonec se z nich stali osvětoví důstojníci, kteří nás prověřovali a hlídali všechny, kdo nesouhlasili s KSČ. Do února roku 1948 to bylo na akademii výborné,“ vypráví Zdeněk Mikš.

Na škole existoval žebříček od nejlepších k nejhorším. Bodoval se prospěch z odborných a praktických předmětů, navigace, teorie letu, pilotování, meteorologie, samozřejmě docházka, nejmenší počet bodů byl za osvětové předměty. Čas od času přišel na akademii rozkaz z ministerstva národní obrany: tři nejlepší studenty s okamžitou platností povýšit do nižší důstojnické hodnosti, nejčastěji na poručíka. A to už něco znamenalo.

Po únoru 1948 komunisté zavedený a spravedlivý systém obrátili naruby. Nejvíce bodů student získal nikoliv za odborné předměty ale za ty osvětové. Na prvních místech v seznamu se najednou ocitali mladíci s ústy plnými komunistických frází, paradoxně ti, kteří byli před únorem za praktické dovednosti na posledních místech. Po několika měsících obdržel student bezkonkurenčně nejvíc bodů za členství v KSČ. Skutečně schopní, ale nepohodlní a charakterní studenti byli rázem na dně žebříčku.

Začaly prověrky, vyptávání na politické názory, členství ve straně. Zdeněk Mikš se svým názorem na nový režim nijak netajil. Osvětářovi Gustavu Kuglerovi odpovídal na rovinu: „On se zase ptá: ´A co, Mikš, říkáte tomu, že západní letci utíkají? ´ Já mu řekl: ´No tak to se vůbec nedivím. Vždyť celou válku bojovali za naši vlast a nakonec je vyhazujete z armády jenom proto, že byli na Západě! Myslím, že tímhle rozhovorem jsem přišel o další studium. Ale nejen tím, oni na mě donášeli i spolužáci.“ V listopadu 1948 prověrková komise vyloučila jen z Mikšovy třídy třináct akademiků včetně Zdeňka. Zbýval jim necelý půlrok do absolutoria. Od března 1948, do ledna 1949 bylo po čistkách ze školy vyhozeno 86 studentů, celá třetina všech. Z toho byl později jeden zastřelen, 28 uvězněno, 20 uprchlo na Západ.

Už jsi to slyšel? Nýče a Muzika frnkli!

Studenti, upínající se ke svým „západním vzorům“, měli mnohdy jasno: jejich povinností bylo jít za hranice a splnit vlasteneckou povinnost – stát se hrdinou v zahraniční armádě, která brzy zasáhne v nadcházející třetí světové válce.

Zdeněk Mikš, Jan Horníček, Vlastimil Klenovský, Miroslav Nový a Jaroslav Valášek po vyhazovu z akademie museli dosloužit ještě povinnou vojenskou službu. Právě tam, u náhradního vojenského pluku ve Vysokém Mýtě začali plánovat útěk do amerického sektoru Německa. Domluvili se, že si dají po vojně vědět, jaké objeví možnosti. Zdeněk Mikš dorazil domů do Brna 24. ledna 1949. Následující tři a půl měsíce se nic nedělo, o kamarádech neměl Mikš žádné zprávy a bál se, jestli na něj kluci nezapomněli a neutečou sami.

V neděli 5. května 1949 zazvonil u Mikšových zvonek. Ve dveřích stál statný a usměvavý Vlasta Klenovský a vychrlil na Zdeňka: „Už jsi to slyšel! Před čtrnácti dny frnkli! Nýče a Muzika! Ukradli letadlo ve Vysokově a zmizeli. Uděláme to samé! Máme plán! Jdeš do toho s námi?“ Zdeněk kývl, že je to naprosto jasné: „Tady to bylo pro mě beznadějné. Komunisté mi šlapali na krk jako ostatním desetitisícům. Klenovský říkal, že má možnost ukrást dvě letadla. Tak jsme se domluvili, že se 10. května sejdeme v Praze.“

Vlastimil Klenovský a Jan Horníček po vojně nastoupili v Chocni jako mechanici na malém místním letišti. Důkladně prozkoumali typy letadel v hangárech, zjistili, kde se skladuje benzín, a hlavně že po nocích hlídají letiště pravidelně jen dva postarší esenbáci. „Vlastík to líčil tak, jako byste dneska mluvil o cestě na dovolenou na Kanáry. Všechno bude jednoduché, stačí si sednout do letadla a odletět,“ říká Zdeněk Mikš.

Dne 10. května 1949 se v Praze se skutečně sešla celá parta: Mikš, Nový, Valášek, Horníček, a Klenovský, který přivedl ještě svoji dívku – jemnou, krásnou a dlouhovlasou Hedu Prokopovou. Znovu se ujistili, že nebudou problémy, pokud každý splní svůj úkol. Klenovský si pro jistotu přibalil pistoli ráže 6,35 mm a Nový 7,75 mm, zbraň, kterou vzal otci. Použít je chtěli jen v krajním případě. Domluvili se, kdo s kým v třímístných Sokolech poletí. Přepadení letiště naplánovali na noc z 12. na 13. května.

Střelba na choceňském letišti

Průběh oné noci lze celkem přesně rekonstruovat díky svědectví Zdeňka Mikše a Miroslava Nového, srovnáním vyšetřovacích protokolů a soudních spisů. Prameny se i v detailech až na drobnosti shodují.

Pět mladíků a jedna dívka se kolem půlnoci podél železniční trati připlížili k letišti. Chtěli nejdřív ze všeho zjistit, kde jsou dva hlídkující esenbáci, překvapit je, odzbrojit, svázat a vyzvednout klíče od hangáru. Počítali s tím, že jakmile na policisty vytáhnou zbraně, dobrovolně se vzdají. Ještě před tím Horníček s kleštěmi v ruce vyšplhal na sloup několik set metrů od letiště, aby přestřihl telefonní dráty. Pak se všichni vydali přímo do areálu letiště. Jednoho esenbáka zahlédli v kokpitu letounu přímo na letištní ploše, druhý byl ve strážnici, kde se svítilo. Klenovský a Valášek se zezadu přiblížili k letadlu, Klenovský prudce otevřel dveře kokpitu a zařval „Ruce vzhůru!“ – přičemž namíří pistoli na esenbáka Josefa Bernarda. Ten sebou leknutím škubnul, ale navzdory předpokladům mladíků se okamžitě nevzdal. Naopak zvedl pušku a vystřelil. Kulka nikoho nezasáhla. Nastala tahanice o pistoli. Klenovský střelil Bernarda do prstů a společně s Valáškem se vydali zneškodnit druhého strážného. Ve strážnici našli rozespalého, zmateného a vyděšeného policistu Václava Pochobratského s rukama nahoře. Mladíci oba esenbáky svázali, Mikš a ostatní zatím připravovali letadla.

Strážmistr Josef Bernard sípe bolestí, drží si prostřelenou ruku a prosí: „Kluci, neblbněte, nesmíte nás tady takhle nechat, prosím vás, vždyť nás za to zavřou. Nechte mě ležet na trávníku u letadel a nechte u mě zbraň, jako že jsem se bránil, to jim už dokážu vysvětlit!“ Nakonec ho Valášek a Nový vytahují ven, položí ho na trávu a jeho zbraň pohazují o několik metrů dál.

Mezitím Klenovský otevřel hangár. Letadlo, které potřebovali, stálo až vzadu, nádrže prázdné. „Museli jsme ze sudů pumpovat palivo do kýble, pak ho nalejt do konve a z konve do nádrží. Byli jsme vybičovaní strachem a nervozitou,“ vypráví Zdeněk Mikš.

Ve chvíli, kdy mladíci chystali stroje, měla Heda Prokopová za úkol hlídat Bernarda na ploše a občas mrknout na druhého policistu svázaného ve strážnici. Heda, vyplašená, nervózní, musela poslouchat nářky a výčitky Bernarda. Prý že ho pouta příliš škrtí a že krvácí a že ho dívka bude mít na svědomí. Bohužel pro celou skupinu Hedu nakonec obměkčil. Nejen, že mu obvázala prst, ale také mu mírně povolila provazy.

Pak už se nasedalo. Do jednoho letadla značky M1 – Sokol s plnou nádraží nastupuje Nový na místo pilota, za něj Horníček, vedle pilota jako navigátor Valášek. Do druhého sedá Klenovský jako pilot, za něj Heda a na místo navigátora Mikš: „Netušili jsme, že ten esenbák Hedu požádal, aby mu trochu povolila pouta na rukou, a že ona se slitovala. Vlastík se upoutal, já se chtěl taky přivázat, ale nějak mi to nešlo, nemohl jsem zapnout popruhy – a od té doby věřím v osud. Myslel jsem, že si je zapnu až při pojíždění. A v ten moment to začalo. Najednou slyším ránu, jako když práskne motor. A pak zaslechnu Hedu říkat: ´Vlastíku, on tě střelil?!´ Podíval jsem se na Vlastu a už mu jen klesla hlava, zůstal viset v popruzích. Jak jsem se pootočil, vidím koutkem oka, že za kabinou stojí esenbák a míří na mě puškou. Prudce jsem se sehnul, a protože jsem nebyl připoutaný, mohl jsem se ohnout až ke kolenům. Proto mám prostřelený obratel. Kulka se mi v ramenním kloubu otočila, roztrhla mi plíce a dodnes ji mám někde nad bránicí. Zůstal jsem nehybný, dělal jsem mrtvého. Vzápětí ten esenbák střelil Hedu, která pár vteřin chroptěla a umřela. Už neřekla ani slovo. Nikdy to nezapomenu: ‚Vlastíku on tě střelil...‘ – rána a konec,“ popisuje tragédii Zdeněk Mikš.

Promiň Zdeňku, jsme plný!

Posádka letounu neměla šanci. Puška – a to byla další chyba, za kterou ovšem nemohla Heda, nýbrž soucit Valáška a Nového – byla pohozená jen pár metrů od esenbáka, stačilo, aby ji vzal, doběhl k nastartovanému stroji a z půlmetrové vzdálenosti členy posádky postupně střelil. Těžce zraněný Zdeněk Mikš, sledoval koutkem oka, co bude esenbák dělat dál – a čekal, že vyrazí k druhému letadlu, kde se pokusí provést totéž, co před chvílí: pozabíjet posádku. Ale Bernard se otočil a rozběhl se do strážnice za svým svázaným kolegou: chce nejspíš přivolat pomoc, netuší, že telefonní dráty Valášek přerušil. Co teď? „Nejdřív jsem zkoušel přidávat plyn, ale mašina nešla do obrátek. Chtěl jsem odletět do Německa i s těma dvěma mrtvejma, vždyť bych je ani sám z letadla nevytáhl. Když to nešlo, otočil jsem se a chtěl jsem vyndat svůj ruksak, jenomže všechno už bylo od krve, tak jsem ho tam nechal. A teď si představte, vylezl jsem ven a doklopýtal ke klukům v té druhé mašině! Řekl jsem jim, co se stalo, že Vlastík a Heda jsou mrtví a mě střelili taky. No a kluci mi na odpověděli: ´Jsme plný!´ Přidali plyn a odstartovali,“ vypráví Zdeněk Mikš. Zůstal na choceňském letišti postřelený, spolu se dvěma mrtvými v nepoužitelném letadle a se dvěma ozbrojenými esenbáky. Rozhodl se ovšem, že se nevzdá.

Miroslav Nový, který seděl jako pilot v kokpitu nastartovaného letadla, se rozhodl odletět, neriskovat přetížení letadla, života lidí v něm, další zdržení. Předpokládal, že střelba znamená, že už dorazily posily z bezpečnosti. Zdeněk Mikš mu to ani později prý nikdy nevyčítal. Času si o všem popovídat měli dost, potkali se v komunistickém kriminále…

Zdeněk Mikš na útěku

Zdeněk Mikš věděl, že esenbáci budou muset pro přivolání posil vyrazit do města, protože telefonní linky byly přestřižené. Vyrazil pryč a k ránu vysílený krvácejícím zraněním dorazil do Vysokého Mýta k jedné známé. „Zavedla mě k jednomu starému doktorovi. Ten mi ránu něčím přelepil, ale řekl, že je to střelné zranění a že to musí nahlásit na SNB. Prosil jsem ho, aby nic nehlásil. A on, že ne, že musí a začal telefonovat,“ vzpomíná na zoufalou situaci Mikš. Oblékl se a z lékařova bytu se vypotácel ven. Na ulici si ho všiml strážník a Mikš putoval do nemocnice na operaci. Když se po ní probudil, hned na něj vlítli vyšetřovatelé StB. „Komu bych mohl ublížit, říkal jsem si, dva jsou mrtví a ostatní tři v západním Německu,“ vypráví Mikš. Měl za to, že na něj policisté vlastně nic hrozného nemají: esenbáky na letišti nesvazoval, ani je nepřepadl, vysvětloval, že ho svedl Valášek a že mu kamarádi ani neřekli, co se chystají provádět. Jenže to nevyšlo. Za pár dní mu estébáci řekli, že mají i druhou část party.

Havárie v šumavských kopcích

Šumavu v noci 13. května halily husté mraky a v letadle nastaly potíže – nefungoval zatáčkoměr. Posádka letadla tedy neměla jinou možnost, než sestoupit pod mraky a „plazit se“ nad vrcholky stromů. Když se před nimi náhle objevil vysoký kopec, strhl Nový knipl a zavadil o větve stromů. Havarovali v údolí nedaleko Sušice. Pilot si zlomil nohu a ztratil vědomí, Valášek si zlomil ruku v zápěstí, Horníček nárazem vyletěl skrz přední sklo a jen zázrakem se mu nic nestalo.

Co přesně se dělo s posádkou letadla dál, už dnes nikdo stoprocentně neví. Poslední žijící pamětníci jsou Zdeněk Mikš a Miroslav Nový, přičemž jeden u havárie nebyl a druhý se probudil až v nemocnici, kde už ho hlídala Státní bezpečnost. Podle jedné verze nechali Valášek a Horníček bezvládného Nového v havarovaném letadle a pokusili se pěšky překonat hranice. Podle jiné ho donesli do nedaleké hájovny, kde ho chtěli nechat, a spoléhali na dobrotu hajného, že se o něj postará. Jisté v každém případě je, že hajný s puškou v ruce byl nakonec tím, kdo jim další útěk překazil a předal je Státní bezpečnosti.

Bude to trest smrti, ale požádáme o milost

Případ byl pro Státní bezpečnost natolik jasný, že se s Mikšem, Horníčkem, Novým a Valáškem dlouho nezaobírala. Mikš říká: „Navrhovali nám trest smrti. Soud se měl konat 31. srpna 1949.“ Nakonec padly „mírnější“ rozsudky. Valášek, který byl ozbrojen, dostal doživotí. Horníček, Mikš a Nový byli odsouzeni ke třiceti letům vězení.

Zdeněk Mikš si svůj trest odpykával nejdříve na Pankráci a na Borech. Vycvičený letecký navigátor se sešel u stolu s biskupem, generály, letci RAF, poslanci, a spolu lepily pytlíky na prskavky, navlékali spínací špendlíky a brousili knoflíky. Z Plzně byl přemístěn na do Ilavy na Slovensko. V rámci trestu dostal také nejhorší práci, jakou si uměl představit, holýma rukama přebíral radioaktivní drobilku na lágru „El“ Vykmanov II u pověstné Věže smrti.

Dne 10. května 1962 byl po třinácti letech propuštěn. V polovině šedesátých let se oženil, pracoval v Brně ve Šmeralových závodech u frézy a později v kanceláři v Tesle Holešovice závod Brno. Roku 1985 prodělal komplikované operace s kyčlemi a následující rok šel do důchodu. „Ani minutu navíc jsem pro komouše nepracoval, ani minutu!,“ chlubivě poznamenává Zdeněk Mikš.

Zde najdete doposud publikované díly seriálu „Příběhy 20. století“. Další díl bude publikován příští sobotu 5. května.