Má prezident Zeman alternativu?

Václav Klaus v pondělí vystoupil na horu (Sněžka) a při výstupu, jak se sluší a patří, se vyjádřil k několika významným politickým tématům. Mimo jiné i ke svému nástupci v úřadě a jeho případné další kandidatuře na prezidentský úřad.

Ve zprávičce, v níž o tom v Právu informují, je použita velmi šťastná a přesná formulace, pokud jde o hodnocení Zemana a jeho dalších šancí: ten člověk „nemá na české politické scéně srovnatelnou alternativu“. Na té formulaci něco je.

Vzpomenul jsem si na všechny, kteří spolu s ním v roce 2012-13 kandidovali (mám na mysli těch devět oficiálních kandidátů). Tehdy mi to přišlo jako dost strašidelná parta, z níž je obtížné si vybírat. Teď se musím kát: při tom při všem, všichni by byli rozhodně lepší než Miloš Zeman, tedy aspoň v tom smyslu, že by nadělali o něco, ve většině případů dokonce o dost méně ostudy.

Řekl bych, že dokonce i paní Bobošíková, je to na rozdíl od Zemana dáma, navíc docela pohledná, a při vší úctě nemá tak mohutnou zlomyslnou invenci. Ani jeden z nich proto nepředstavoval srovnatelnou alternativu. Problém je jenom v tom, že jak ze zprávy ČTK vyplývá, Václav Klaus nemluvil o „srovnatelné alternativě“, ale o „smysluplné alternativě“. A tady s Václavem Klausem nemohu souhlasit: zdá se mi totiž, že smysluplnější alternativou k panu Zemanovi by mohl být kterýkoli z nich.

Problém je ovšem v tom, jaký má smysl ptát se po smysluplných variantách na funkci českého prezidenta: není-li to náhodou „úplně špatně položená otázka“? Nejprve jsme ho dvakrát volili nepřímo, prostřednictvích těch, co nás zastupují v parlamentu ČR. Nakonec se ukázalo, že důstojně takovou volbu realizovat nelze. Rozhodli jsme se tedy (opět prostřednictvím našich zastupitelů v Parlamentu ČR), že ho zkusíme zvolit přímo, a výsledek byl takový, že přímo nabádá, abychom podobný experiment už nikdy neopakovali.

Bylo by tedy poctivé se zeptat: nejde o hlubší problém? Nejde o to, že zvolit „prezidenta České republiky“ tak, jak je popsán v ústavě a vymezen v novodobé tradici naší státnosti, prostě vůbec není možné, protože bytost, která by odpovídala psanému i nepsanému vymezení, prostě nemůže existovat?

Například základní požadavek, který se vznáší na hlavu českého státu: nemá národ rozdělovat, ale sjednocovat. Problém je v tom, že každý politik národ vždycky nesjednocuje, nýbrž rozděluje. Má to jednu nezanedbatelnou výhodu, jen díky tomu je legitimní, abychom si jednou místo něj případně taky vybrali nějakého jiného.

Klasický příklad politika, co národ sjednocoval, byl třeba Adolf Hitler (pravda, nebyl prezident, ale „vůdce a říšský kancléř“ je přece ještě víc). Nepraktičnost takové volby je zjevná: nakonec se ukázalo, že se ho nelze zbavit jinak, než že se zároveň celá země promění v trosky.

Je taky zjevné, že za prezidenta v českém pojetí se nehodí nejen politik: za prezidenta se nehodí vůbec žádný smrtelný člověk. Tedy žádný žijící. Mezi těmi, co už nežijí, bychom si možná vybrat dokázali, ale líbí se nám tím více, čím méně o nich víme a čím jsou od nás v čase vzdálenější. Umrlec, jakkoli úctyhodný, však ani v našem státě tak významnou funkci zastávat nemůže. Z podobných důvodů nemůže být českým prezidentem ani Jára Cimrman nebo Josef Švejk, přestože by jistě národ spíše sjednocovali, než rozdělovali.

Nebylo by tedy nejlépe takovou funkci zrušit? Během existence ČR se jednoznačně prokázalo, že ona sama ve své podstatě národ nespojuje, nýbrž rozděluje.