10 let v EU: daří se infrastruktuře a konformismu

Česká republika rekapituluje prvních deset let v Evropské unii. Ve speciálu ČT se ve středu k tématu sešli předsedové parlamentních stran a nalezli elementární shodu: pozitiva členství výrazně převažují nad negativy, vždyť data mluví jasnou řečí. Za oněch deset let v Unii jsme získali 333 miliard korun netto. Vysoká nedůvěra vůči EU mezi obyčejnými lidmi je dána tím, že jsme jim to my (zřejmě osvícení) politici víc nevysvětlovali.

Ano, že pozitiva převažují, je pravděpodobné, přinejmenším pokud jde o hmotnou stránku věci. Členství v EU pomáhá českému průmyslu a obchodu, objemu zahraničních investic, a samozřejmě také všem těm řadovým Čechům, zaměstnancům, studentům nebo třeba rentiérům, kteří si chtěli vyzkoušet život jinde v Evropě. To je pro pamětníky nejenom studené války, ale i hladové svobody z počátku 90. let, kdy byl student vděčný i za miniaturní stipendium a povolení k pobytu si musel v pravidelných intervalech obnovovat překračováním hranic, skutečný pokrok. Jsou to podstatnější, byť hůře vyčíslitelné zisky než oněch 333 miliard netto. Za ty se kromě několik set kilometrů silnic a dálnic, rekonstrukce železničního koridoru a čističek postavila taky řada projektů, které, jemně řečeno, nebyly nutné. A i kdyby byla každá koruna netto použita správně, jsou to sice velké sumy, ale nic, co by mělo přivodit zatmění v mozku. Rozpočítáním na deset let se dostáváme na 33 miliard ročně, přitom za podporu obnovitelných zdrojů, která by bez tlaku EU prostě nebyla, utápíme poslední roky více než 40 miliard ročně.

Pak jsou tu dopady, které se obtížně kvantifikují. Přes regionální operační programy byly například vážně rozleptány zevnitř dvě hlavní strany české polistopadové politiky. S firmami, které za unijní peníze pořádají teambuildingové akce pro lidi, co už spolu pracovali, když ještě školitelé nebyli na světě, a které za vás vyplní složité žádosti o dotaci, vzniklo celé jedno parazitní odvětví ekonomiky.

Kulturně a civilizačně se Unie na území členského státu chová jako v kolonii. Organizuje a spolufinancuje kampaně na podporu sexuálních menšin, tzv. rovnosti pohlaví, genderové ideologie, prostě montuje se do bitev, které by spolu měly svést domácí týmy. Ovlivňuje i debatu o sobě samé: většina „expertů“ na evropskou integraci vystupujících ve zpravodajství jako nezúčastnění arbitři bývá přes své nevládní organizace a think-tanky příjemci nemalých částek z unijních fondů.

To nejsou úplné prkotiny bez následků. Pokud jde o EU, byla zástavou kritického myšlení postižena část akademické obce a lidí z kultury - viz petice 300 předních osobností „Nevylučujme se z Evropy“, kterou si kdysi premiér Nečas vysloužil za to, že Angele Merkelové nepodepsal tzv. fiskální pakt, jehož významem si v Evropě byl málokdo jist. Samozřejmě že v následujících dvou letech nikdo nikoho za nic nevylučoval.

Samostatnou kapitolou je žurnalistický stav. Zatímco vůči domácím politikům si český novinář vypěstoval superkritický postoj a apriorní pohrdání, na unii se kritizují pouze vybraná témata (společná zemědělská politika, popojíždění Evropského parlamentu mezi Bruselem a Štrasburkem a další komunální satira). S podobným porozuměním až obdivem píší o objektech svého zájmu snad už jen sportovní redaktoři.

Po prvních deseti letech členství není česká zkušenost jednoznačná, ale zhruba by se dalo říct, že EU podporuje infrastrukturu a konformismus.