Nebezpečný Železný? Arogantní Paroubek? Proti ANO slabota

Co se to děje s českými médii? A co to znamená pro demokracii v téhle zemi? Je posledním vývojem v politice a především expanzí impéria Andreje Babiše nějak zásadně ohrožena?

Respekt na to téma v posledním čísle publikoval esej šéfredaktora Erika Taberyho (Média v éře Andreje Babiše). Stojí za pozornost už jenom proto, že je to pokus o nějaké shrnující slovo k docela roztříštěně působícímu dnešku. Stanovisko přinejmenším pro určitou vrstvu čtenářstva důležité a v něčem asi i směrodatné instituce.

Nebudu se vyjadřovat ke všemu, co Eriky Tabery v tom textu píše – popisuje mimo jiné i vývoj tuzemských médií po roce 1989. Jednu připomínku bych si dovolil formulovat k podle mého soudu klíčové pasáži jeho eseje. Erik Tabery v ní nejprve konstatuje, že nástup šéfa ANO a dnešního ministra financí do mediální sféry je škodlivý, mediální prostředí deformuje a pro zdejší demokracii představuje hrozbu.

Dochází ale k tomuto závěru: „Jenže demokracie je ohrožena neustále. Proto se o ní všude mluví jako o křehkém a nedokonalém systému. Andrej Babiš je svým způsobem hrozbou, a ne malou. Stejnou hrozbou ale byla opoziční smlouva Miloše Zemana a Václava Klause. Nebo propojení politiky s televizí Nova pod vedením Vladimíra Železného. Arogantní chování Jiřího Paroubka. Zneužití zpravodajských služeb Janou Nagyovou za vlády Petra Nečase atd. Stoupenci demokracie to mají těžké, musejí totiž věřit její síle, i když se už několikrát v historii přesvědčili, jak lehce se demokracie zhroutí.“

Jistě, při pohledu z hodně velké výšky to může takhle vypadat. Podobně se asi dá říct, že i pro existenci lidstva je určující neustálé ohrožení, možnost, že nějakým způsobem přivodí svůj konec. Je to vlastně s podivem, že ten spolek ještě nezmizel z povrchu Země, ale my, kteří věříme ve smysluplnost jeho bytí, bychom měli věřit, že tam ještě nějakou dobu vydrží.

Zní to pěkně a vlastně je to i pravda, využitelnost takového sdělení pro orientaci v konkrétním uzlu lidské historie je ale, řekněme, trochu omezená. Stejně tak i s tou permanentně ohroženou demokracií. Je taková. Ale míra toho ohrožení je kolísavá.

Vyplývá to i z výčtu, jímž Erik Tabery svoje tvrzení podpírá. „Zneužití zpravodajských služeb Janou Nagyovou za vlády Petra Nečase?“ Skutečně představovala tahle – jistě trapná a znechucující – opereta stejnou hrozbu jako koncentrace ekonomické, politické a mediální moci v jedněch rukách? Arogantní způsoby Jiřího Paroubka? Arogantní jistě byly, na to, aby tahle hrozba pominula, ale stačily jedny volby – v případě Babišova konglomerátu stačit nebudou.

Železného Nova? Jistě nepěkná a nebezpečná. Opět si ale myslím, že míra toho potenciálního ohrožení byla ve srovnání s tou dnešní o dost menší. U opoziční smlouvy by se o nějaké srovnatelnosti snad mluvit dalo, zvlášť pokud by byla protažena přes více než jedno volební období a vyšel záměr jejích tvůrců se změnami ústavy. Nedošlo k tomu ale. Mimo jiné také díky aktivismu odpůrců v čele s tehdejším prezidentem Havlem – včetně toho mediálního, na němž se tehdy výrazně (míněno v dobrém) podíleli i časopis Respekt a Erik Tabery.  

To v čem je dnešní situace vážnější než Erikem Taberym předkládané analogie, nesouvisí jen s Andrejem Babišem a úspěchem jeho politického hnutí. Je docela dobře možné, že – dejme tomu – před šesti lety by nástup Agrofertu v politice a médiích hrozbu takového kalibru nepředstavoval.

Vždycky ale přece jde o souhru více faktorů – stavu a nálad společnosti, mezinárodní situace, sílící tendence ke zbanálnění a zvulgárnění veřejné debaty v tradičních médiích i mimo ně, rostoucích možností manipulace a stoupající ochoty ji přijmout  a dalších věcí. Je dokonce možné, že úspěch jednoho oligarchy je spíš symptomem hlubšího problému, který tu zůstane, byť by Andrej Babiš třeba ze scény zmizel.

A ano – někteří z těch, kdo se dnes proti šéfovi Agrofertu s rozhodností vymezují, přispěli svými selháními k tomu, aby se připravila půda pro jeho nástup. Co z toho ale vyplývá? Zabírají místo nějakým odhodlaným a hodnověrnějším?

Síla té které hrozby pro demokracii je mimo jiné nepřímo úměrná síle tábora jejích protivníků a ten v současném Česku nepůsobí zrovna mocně a akceschopně. Dejž Bůh, abys nežil ve vzrušujících časech, zní často užívaný bonmot. Trochu to vypadá, že vzrušující časy nastávají, nebo už nastaly. Nakonec ale – má to i svoje výhody. Trocha toho vzrušení může být docela oživující.

A některé věci jsou v takových dobách jaksi zřetelnější. Například, že každá práce, ta novinářská samozřejmě taky, má nějakou morální dimenzi.  A že má význam se o ní – třeba i vzrušeně a zaujatě – bavit.