Svět podle Dienstbiera. Svět jak za časů StB

„Že se o tom dozvídá veřejnost je jistě dobře. Je dobré vědět, jak tento stát funguje.“ Odpověď ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiřího Dienstbiera na otázku, zda je správné zveřejňovat policejní odposlechy.

Odpověď Jiřího Dienstbiera mě nadzvedla ze židle. Za minulého režimu patřily odposlechy k hlavnímu zdroji informací Státní bezpečnosti. Směrnice pro používání zpravodajské techniky, jak se vzletně říkalo šmírování telefonů a místností, se během let různě měnily, ale princip zůstával stejný. Jednalo se o interní rozhodnutí Státní bezpečnosti případně ministra vnitra. Ten schvaloval nasazování zpravodajské techniky ve zvláště důležitých případech, například na cizích ambasádách a v diplomatických bytech. Obyčejní smrtelníci byli svěřeni podstatně nižším šajbám. Již koncem padesátých let v Praze fungovala tři centra, do kterých byly telefonní odposlechy svedeny. Rovněž bytové, tedy „prostorové“ odposlechy byly většinou svedeny po telefonních linkách do centralizačních místností.

Příslušník Státní bezpečnosti a spolupracovník CIA Josef Frolík ve svých pamětech vzpomíná na dobu, kdy se v Praze nedalo dovolat z Karlína na Smíchov, ale kdy ve stejném městě spolehlivě fungovaly stovky štěnic nasazených tajnou policí. Pokud byla zpravodajská technika používána proti diplomatům nebo v hotelích, kde se ubytovávali cizinci, byl to celkem předvídatelný stav. Daleko složitější byla situace pro vnitřní opozici, která až na několik bývalých příslušníků Státní bezpečnosti, měla o možnostech odposlechů jenom mlhavé představy.

Využívání informací získaných prostorovými nebo telefonními odposlechy bylo rovněž upraveno směrnicemi. Jejich přepisy jsou dnes uložené v mnoha svazcích a někdy jsou zdrojem „překvapivých odhalení“. Informace odposlechnuté v disidentských bytech se totiž do svazů StB zakládaly ve vyplněném formuláři se všemi atributy hlášení tajného spolupracovníka. Často dokonce vyplnil příslušník Státní bezpečnosti formulář a jako zdroj informace uvedl sledovanou a aktivně rozpracovávanou osobu. Asi před pěti lety se mi jeden známý slovenský advokát chlubil vyhraným případem a falšováním svazků StB. Nechal jsem si celý příběh převyprávět a dozvěděl se, že agent měl podávat hlášení i v době, kdy byl prokazatelně v zahraničí. „Tady vidíte, jak jsou ty svazky nevěrohodné.“ „Ale pane Čarnogurský, optal jsem se, nepřipadala Vám ta zpráva svými formulacemi podobná přepisu odposlechu, tedy například „neustanovená osoba sdělila“, takhle by přece účastník schůzky nemluvil?“ Pan doktor se zamyslel a povídá: „Víte, že máte pravdu? To mě nenapadlo.“ Tak mu na to zase já povídám: „Víte, že to není falšování, ale dle platných směrnic musela StB při přepisu odposlechů zakrýt zdroj a uvést jiný?“ Pan doktor se zasmál a řekl, „to jsem nevěděl, ale nebudeme to nikomu říkat“.

Pokud se nemýlím, poprvé použila Státní bezpečnost veřejně tajné nahrávky v roce 1970. Jednalo se odposlechy z bytu Václava Černého v období Pražského jara, kdy debatoval se spisovatelem Janem Procházkou o politické situaci. V rozhovoru zazněla také legendární věta o komunistech a lucernách.  Propagandistický film se jmenoval Svědectví od Seiny. Autoři této špinavosti se snažili zkonstruovat příběh o řízení podvratné činnosti redaktorem Pavlem Tigridem, který v Paříži vydával časopis Svědectví.

Podobným případem byl přesně před čtyřiceti lety odvysílaný pořad Československého rozhlasu Rozhovory z druhé strany. Agent Státní bezpečnosti Ervín Marák nahrával v exilu svoje telefonní hovory s jinými exulanty a později je komentoval ve vysílání rozhlasu. Asi vrcholem nevkusu při nasazování štěnic byl pořad Hovory z druhé strany redaktora Petra Voldána. V listopadu 1980 nasadil estébák Josef Šorčík (krycím jménem Šembera) prostorový odposlech do redakce časopisu Svědectví v Paříži. Několik měsíců se Státní bezpečnost snažila zachytit nějaké podvratné informace, které by mohla použít. I přes technické problémy se podařilo nahrát několik telefonních hovorů a několik konverzací mezi Pavlem Tigridem a jeho manželkou. Tyto nahrávky byly účelově sestříhány a s velkou slávou odvysílány v Československém rozhlase.

S pádem komunistického režimu se zdálo, že doba permanentního podezření z odposlouchávání telefonů a zneužívání zpravodajské techniky je nenávratně pryč. S rozvojem technologií a mobilních telefonů se však postupně dostáváme do doby, kdy jsou sice odposlechy povoleny rozhodnutím státních orgánů za účelem trestního stíhání, ale někteří papaláši opět s neskrývaným potěšením vítají, když se tlachy a drby, které mezi sebou vedou lidé podezřelí z trestných činů, objevují v médiích, aniž by často byly zasazeny do odpovídajícího kontextu. Je absurdní, že právě Jiří Dienstbier, který tolik brojil proti možnosti badatelů studovat na základě platného archivního zákona archiválie po bývalé Státní bezpečnosti, označí ukradené policejní odposlechy za dokumenty, ze kterých se lidé dozví, „jak tento stát funguje“. Jedinou relevantní informací z těchto nahrávek je přitom fakt, že policie a tajné služby nejsou schopny dostát svým závazkům a zacházet s informacemi získanými v rámci trestního řízení podle zákona.

Je evidentní, že elektronické šmírování se líbí nejen některým politikům, ale i některým státním institucím. Bránit se tak musí občané sami. Velmi jednoduchým a hezkým programem na šifrování elektronické pošty je projekt Virtru (dostupný ZDE). Tento jednoduchý program, který se pouze nainstaluje do prohlížeče, umožňuje zašifrovat e-mail a jinou cestou odeslat šifrovací klíč. Umožňuje nastavit čas, po který má server klíč držet v paměti. Po jeho smazání již není nikdy možné e-mail číst. Projekt je prozatím ve zkušebním provozu, ale zájem je prý obrovský.

Podobnou službou je zajištění bezpečného chatování pomocí projektu cryptocat (https://crypto.cat/). Tento jednoduchý program vygeneruje pro každou seanci vlastní šifrovací klíč, který se po ukončení komunikace smaže. Přes program je možné i posílat zašifrované dokumenty.

Důležité je aby se nikdo nedostal k počítači, ze kterého chcete bezpečně komunikovat. Podle nezaručených zpráv jsou policie a tajné služby schopny otevřít všechny zámky vyskytující se na trhu v České republice, ovšem kromě magnetických…

(pokračování příště)