Digitální demence 2: člověk sám se svým přístrojem

Kniha prof. Manfreda Spitzera definuje digitální demenci jako postupnou degradaci mozku způsobenou přílišným využíváním nových médií zejména u mladých lidí. Největší dopad na mozkové funkce má zejména „multitasking“, tedy současné řešení několika úkolů – např. hraní her, vyřizování mailů a čtení dalších zpráv. Spitzer je považuje za cílený trénink nejenom v povrchnosti, ale také v mrhání časem, které k ničemu pořádnému nevede a jenom rozmělňuje den.

První díl čtěte: Digitální demence: zranitelné děti, chudí i nejistí

Americký pediatrik D. Christakis již před deseti lety ukázal, že děti, které se od útlého věku dívají na televizi, mají častěji poruchy pozornosti. Trvalo to však dalších několik let, než studie časopisu Pediatrics z podzimu 2011 potvrdila úzkou vazbu mezi televizí a roztěkaností. Spitzer se pozastavuje nad tím, jak malá pozornost byla ze strany vědců věnována tomuto závažnému problému, přestože rodiče a vychovatelé si již dávno všimli, že děti po několikahodinovém sledování animovaných filmů „nestojí za nic“, jsou pasivní, nesoustředěné a znuděné, jakoby přišly o kreativní energii.

Nespavost, nadváha, bolesti

Digitalizace světa má nejenom dopad na mysl, ale také na tělo. Děti častěji trpí nespavostí. Probudí se v noci, sáhnou po chytrém telefonu a chvíli si vyměňují novinky, ráno mají ve škole problémy s udržením bdělého stavu. Tento jev dobře znají i čeští učitelé. Horší je, když se k nespavosti přidávají depresivní stavy a ty člověka ženou do nového kola svěřování se digitálním médiím a zvýšené závislosti na svých přístrojích.

Fyzický dopad je zjevný – mnoho mladých lidí trpí nadváhou, bolestmi zad a někdy očními problémy. Dokonce se objevují úvahy o tom, že průměrný věk člověka se následkem nadváhy může pro příští generace snižovat a že kvalitní, poměrně zdravé stáří se bude novým generacím zkracovat. Znovu musím upozornit čtenáře, že prof. Spitzer neútočí proti novým médiím, ale proti jejich přílišnému používání.

Výsledkem fungování digitálních sociálních sítí je ve skutečnosti velice časté sociální stahování se, protože rozhovor tváří v tvář je nahrazen posíláním zpráv a člověk přitom zůstává sám se svým přístrojem. Dochází pak často až k sociální izolaci. Snižuje se sociální inteligence a mladí lidé si ve vzájemném vztahu často nevědí rady. Nevědí, o čem by spolu měli hovořit. I u nás jsem viděl děti, které se sešly a nejenom si neměly co říct, ale ani jak se bavit s ostatními.

Hra bez pravidel, snížená citlivost k utrpení

Odborníci na sebeobranu říkají, že se stále častěji setkávají zejména u mladých lidí s neočekávanými reakcemi, že dřív například slovní či fyzický útok skupiny mladíků měl nějaká pravidla, ale že dnes nevíte, co můžete čekat. Navíc se následkem „stříleček“, násilných digitálních her objevuje snížená citlivost k utrpení jiných lidí. Neškodí přitom ostatním, ale velice často sami sobě, protože vzory oddané, nesobecké lásky, jaké známe z velkých příběhů a románů minulosti, jsou na internetu vzácné, takže konzumenti digitálního světa neumějí tyto city ani dávat ani přijímat. Více technologie vede k větší povrchnosti, říká Spitzer.

Americký internetový guru Clifford Stoll již před lety přirovnával počítače ve škole ke sledování filmů. „Jako děti jsme to milovali, protože jsme hodinu nemuseli myslet, učitelé to milovali, protože nemuseli učit a líbilo se to i rodičům, protože měli pocit, že jejich škola je technologicky vyspělá“. Stoll později napsal významnou knihu (o které se u nás neví, a proto se ani nediskutuje, jakoby neexistovala) „High Tech heretik, proč počítače nepatří do školy a další reflexe“. Spitzer rovněž cituje prof. L. Cubana ze Stanfordské univerzity autora knihy „Počítače ve škole“, který říká, že ti, kdo podporují digitalizaci školství z veřejných prostředků, by nejdřív měli dokázat, že k něčemu vede. Domnívá se, že školy by měly investovat do dobrých učitelů a nikoliv do technologií. Každý, koho zajímá vzdělávání, jako předpoklad k celoživotnímu udržení zdraví by měl v mateřské školce podporovat spíš tužky na kreslení než laptopy.

Počítače jako alkohol

Spitzer se dívá na slogan „počítačová vzdělanost“ jako na obchodní trik, jehož cílem je přesvědčit zejména starší v počítačích nejisté zákazníky, že když investují do dalšího nového programu, tak se přiblíží době a jejich dětem se povede lépe. Spitzer dokonce navrhuje, že počítačová vzdělanost je něco jako vzdělanost v pití alkoholu.

Děti, které hrají počítačové hry tráví v průměru o 30 % času méně čtením a o 34 % méně přípravou do školy. Tady je vazba mezi digitálním světem a vzděláváním zvláště citelná. Může to však dopadnout i tak, že dívky, které hrám nepodléhají v takové míře, se v budoucnosti stanou vyhledávanější a „použitelnější“ pracovní silou, než roztěkaní a nedovzdělaní chlapci. Děvčata však jsou ohrožena jinými nežádoucími účinky – pocitem osamění, depresemi nebo neschopností nalézt si spolehlivého a citlivého partnera.

Zdroj: hlavním zdrojem je Spitzerova kniha „Digitální demence“, ale pokud nemáte čas ji přečíst, tak výborný přehled uvádí internetový časopis „Current Concerns“ (No 46,5, November 2012).

Třetí díl čtěte: Z dětí nám vyroste digitální proletariát