Z deníku estébáka: Opili jsme se a žádáme o potrestání

Ihned po skončení druhé světové války se snažili komunisté získat rozhodující místa v bezpečnostním aparátu. Když v polovině února 1948 odvolal ministr vnitra Václav Nosek v Praze osm obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti, následovala krize, která přerostla v „únorový puč“ a komunisté se definitivně na čtyřicet let chopili vlády. 

Následoval teror, který měl zlomit jakýkoli organizovaný odpor. Státní bezpečnost paralyzovala společnost a velmi rychle se stala naprosto nekontrolovatelnou politickou policií. Její příslušníci zatýkali podezřelé na základě nepotvrzených i zcela vymyšlených informací a brutálním terorem je nutili ke smyšleným přiznáním, která ony nešťastníky přivedla na mnoho let do komunistických kriminálů.

Kontrolovat svoje oči i uši

Když v roce 1953 zemřel sovětský diktátor Josef Stalin a krátce po něm i jeho poskok Klement Gottwald, totalitní moc se otřásla v základech. Noviny se předháněly v bombastických titulcích o nenahraditelné ztrátě pro lidstvo, ale mnozí z příslušníků státní bezpečnosti, stejně jako nevinně odsouzení, tušili, že jejich smrtí končí jedna éra totalitních systémů východního bloku. V roce 1953 nastoupil na ministerstvo vnitra Rudolf Barák. Mladý ambiciózní komunista, který měl velké osobní plány. Provedl po vzoru sovětského svazu rozsáhlou reorganizaci StB a soudům předhodil několik estébáků, kteří mučili podezřelé při výsleších. O rok později donutil státní bezpečnost založit centrální evidence svazků a oddělil operativní a vyšetřovací útvary. Z věznic byli propouštěni první nevinně odsouzení.

Ironií osudu se rehabilitace týkaly především bývalých komunistů, které zavřeli jejich soudruzi. Většina nekomunistů odsouzených z politických důvodů si musela na svobodu počkat dalších deset let a někteří až do roku 1968. I to ale stačilo k tomu, aby se státní bezpečnost v polovině padesátých let propadla do své první hluboké krize. Komunistická strana začala důsledně své „oči a uši“ kontrolovat. Trvalo několik let, než byla nekontrolovaná moc StB zlomena a alespoň vládnoucí nomenklatura si před ní mohla být jistá.

Nadějný proces postupné liberalizace strnulého režimu přerušil zásah sovětské armády, která brutálně rozstřílela maďarské povstání. Přesto zprávy o estébácích a kolaborantech visících na kandelábrech v Budapešti ještě dlouho strašily v hlavách zdejších příslušníků tajné policie. Stav, v jakém se státní bezpečnost nacházela v polovině padesátých let, velmi dobře ilustruje dokument z personálního spisu jejího příslušníka Josefa Šindeláře. Text jsem před lety poskytl panu Bořivoji Čelovskému a ten jej otiskl v knize „Slova do větru.“ Odtud je zde citován.

Vyjádření: Dne 21. Ledna 1956

Dne 20. ledna 1956 v 8. hod. jsem byl vyslán za služebním úkolem s por. Kučerou a řidičem s. Jorem. V uvedený den mělo být provedeno vázání kandidáta agentury. Kandidát se do místnosti nedostavil do 10 hod. V místnosti jsem byl přítomen společně se s. Kučerou. Kdy v rozhovoru mě sdělil, že když kandidát se nedostavuje, abychom věc projednali se s. Janků, což také bylo učiněno. Dále prohlásil, že by rád se stavil na pivo, neb má žízeň. S uvedeným jsem souhlasil. Odešli jsme z místnosti ven před budovu, kde stálo naše služební auto, řízené s. Jorem. S. Jora jsme vzbudili s tím, že jdeme na pivo, zdali jde s námi. Prohlásil ano, a řekl, že sám má velkou žízeň. Společně, asi v 10.20 jsme přišli do místnosti hostince U Šuků. Zde jsme si dali pivo. Oba uvedení říkali, že by si rádi spravili chuť a proto jsem objednal 3 malé odlivky kořalky. Po prohlášení, co s malými, jsem objednal velké. Ještě jsme nepili, když jsem viděl oknem hostince jít kandidáta agentury, a proto po poradě se s. Kučerou jsem za ním odešel a dostihl jej před samotnou obcí Soudná. Uvedenou záležitost jsem projednal a vrátil jsem se po projednání do uvedeného hostince. Zde jsme společně vypili uvedený alkoholický nápoj. Po tomto vypití jsem se díval na hodinky, přičemž s. Kučera prohlásil, abych se na ně nedíval a poručil ještě jednou kolem. Opět jsme uvedené vypili. Po tomto vypití jsem chtěl již abychom odjeli, a proto jsem celou útratu i poručený nápoj s. K. zaplatil. Nyní však poručil další nápoj s. Jor a uvedeným způsobem jsme dále pokračovali. Skončili jsme s pitím v hostinci asi v 11.45 a odjeli služebním autem do budovy MV, kde s. Kučera hlásil s. náčelníkovi, že jsme se opili ve službě a žádáme o potrestání. Po delším rozhovoru s s. náčelníkem tento nás posílal domů si lehnout. Uvedeného rozkazu jsme neuposlechli.

Dne 21. Ledna 1956 uvedená záležitost byla řešena s. mjr. Šuvarinou, s. kádrovým pracovníkem a s. náčelníkem OO-MV Jičín. Vyjádření píši na základě jejich rozhodnutí.

Sám po příchodu do místnosti OO-MV jsem se v podnapilém stavu rozhodl, že si podám žádost o zproštění služby v MV, což jsem také učinil. Na svojí žádosti o propuštění ze služeb MV trvám a prosím, aby mně byla schválena a jako odstrašující příklad a jako předseda ÚO-KSČ byl propuštěn.

Motiv celého jednání byl v tom, že během rozhovoru vedeném v hostinci jsem zjistil, že oba dále uvedení byli den před tím rovněž v některém hostinci a to do tří hodin ráno. Kde, mě není známo. S. Kučera rovněž sdělil, že má rozbitou hlavu a neví, kdo mu přes ni praštil, proto oba také měli žízeň. Během dalšího jednání, viděl jsem, že tato zábava, zpočátku nevinná, se řítí k vyvrcholení, neb již v podnapilém stavu s. Kučera sdělil, že chce býti zbaven funkce zástupce, a nyní že k tomu rozhodně dojde. Rovněž já i s. Jor v rozhovoru jsme si vzájemně stěžovali, že takto dále nejde sloužit, neb na to nestačíme, samé papírování, a jelikož za chvíli nebudeme moci řádně plnit svoje povinnosti, že je lépe jít dřív než déle do jiného zaměstnání. Jinak se mluvilo o rodinách, těžkostech, které z výkonu služby s tímto máme apod. Vyvrcholení celé pitky bylo v tom, že s. Kučera počal plakat, když jsem prohlásil, že když o tom dokážeme mluvit v hospodě, že to půjdeme říci náčelníkovi, a prohlásil, že tímto bychom ho zničili, neb jako iniciátor pitky by byl označen on a má tři děti. Po tomto jsme ihned z hostince odešli. Dále je již vše uvedeno.

Dnes, kdy jsem střízlivý, chápu význam služby v MV, provedl jsem také rozhovor se svojí manželkou, která rovněž s mým dalším postupem souhlasí. Abych psal, že svého činu lituji apod., vymlouval svůj poklesek, kterého jsem se dopustil, že nemá cenu…

(Text nebyl gramaticky ani jazykově upravován)