Rakousko – populisté zprava zleva
1
V neděli před půlnocí byl výsledek prezidentských voleb v Rakousku – volí se všelidovým hlasováním – otevřený. O necelá čtyři procenta (140 tisíc hlasů) vedl kandidát národovecké pravice Norbert Hofer nad zeleným Alexanderem Van der Bellenem. Nevídaný počet Rakušanů však tentokrát hlasoval korespondenčně, a jejich lístky se sečtou až v pondělí. V korespondenčních lístcích leží velká neznámá: zaregistrovalo se na ně 880 tisíc, což by bylo 14 procent Rakušanů oprávněných volit, nicméně analytici soudí, že jich poštou přijde jen 800, 750, možná 700 tisíc. Pracovně tedy můžeme počítat s deseti procenty dosud nesečtených hlasů. Každopádně ta čtyři procenta náskoku pro Hofera spadají do tentokrát velmi rozsáhlé odchylky měření.
Prezident v Rakousku má srovnatelné postavení jako v České republice a silnější než v Německu. To by samozřejmě stále ještě nebyl důvod k té mimořádné pozornosti, jíž se včera Rakousku po celé Evropě dostávalo. Šlo tu o scénář, v němž by se s Hoferem a Svobodnými (FPÖ) hlavou členského státu EU poprvé stal reprezentant tzv. populistické pravice. Pokud by dnes Hofer byl skutečně vyhlášen vítězem, bude v Evropě silný sklon vykládat Hofera jako předskokana Marine Le Penové, jež se chystá do prezidentských voleb ve Francii příští rok.
Rakousko bylo loni postiženo migrační krizí stejně jako mnohem víc skloňované Německo, nejenže všichni, co šli do Německa nebo do Švédska, procházeli tudy, i na počet obyvatel Rakousko zaregistrovalo víc žádostí o azyl než Němci. Než obě tradiční strany, sociální demokrati a lidovci, zareagovaly a letos zkraje roku vyhlásily faktický stop stav a k tomu ještě zorganizovaly uzavření balkánské cesty z Řecka, rakouská společnost se už stejně stihla rozdělit.
FPÖ by z českého pohledu byla nepříjemná volba, nikdo Svobodným z rodokmenu neodmyslí, že se u nich spolu s německými nacionálními liberály po válce octla řada rakouských nacistů (na rozdíl od kolegů, co se připojili k lidovcům nebo socialistům, se tu po nich tolik nepožadoval distanc od Hitlera). Koneckonců před patnácti lety, v éře Jörga Haidera, se Svobodní pokoušeli podmiňovat český vstup do EU zrušením Benešových dekretů. Jejich současný předseda Heinz-Christian Strache nemá podle některé jeho produkce na sociálních sítích soudě příliš daleko ke spikleneckému pohledu na svět, kde má svoje místo Bilderberg, antiamerikanismus nebo antikapitalismus. Celkově už genetické stopy na staré nacisty u Svobodných nehrají roli, místo opečovávání vzpomínek z východní fronty jde dnes o strach z nekontrolované migrace, převážně z muslimského světa. Což nemusí být vždycky jen nekontrolovaný strach, ale třeba i uvážlivost a docela inteligentní obavy o Evropu takovou, jakou známe dnes.
Česká televize i další české redakce (někdy včetně Echa) FPÖ přímo ve zpravodajství označují za populistickou, příležitostně dokonce za extremistickou stranu. Dobře, jen bychom potom mohli nějakým tím přídavným jménem už ve zpravodajství označovat i jiné strany. V případě rakouských Zelených, kteří přeci jen neměli mezi svými zakladateli sortu takových levicových extremistů jako jejich slavnější obdoba v Německu, bych navrhoval výběr na škále od dogmatiků po naivní multikulti. Alexander Van der Bellen sice má profesorský výzor a profesorem (ekonomie) také je, zamlada byl ovšem komunista. K milníkůlm zeleného hnutí v Rakousku patří násilné obsazování pozemků, na nichž se mělo v polovině 80. let stavět vodní dílo, a ještě předtím lidové hnutí, které vedlo k tomu, že už hotová jaderná elektrárna Zwentendorf nebyla spuštěna. Tehdy naplno propukla celozápadní iracionální atomfobie. Dnes se dědictví této atomfobie snaží zbavit jiný etalon pokroku, samotná Evropská komise. Není snad atomfobie nebo další předsudky zelených, jako je neustálá obava před rasismem a hnědou barvou v nitru spoluobčanů, taky populismus, v tomto případě populismus pro ušlechtilé? Na krizi evropské integrace od roku 2008 má Van der Bellen jednu základní odpověď: více integrace, což při dnes už snadno rozeznatelné nevhodnosti tak pestrého kontinentu k unifikaci je jako hasit oheň naftou.
Ať tedy sečtení korespondenčních lístků v pondělí dopadne tak či onak, v Rakousku tentokrát vítězí uhlazený populismus. Zodpovědnost jde za oběma tradičními masovými stranami a vyhořelostí černého i rudého establishmentu.
