Společně vám znechutíme 28. říjen

Takže zítra budeme mít státní svátek po dvou kolejích – ten s oficiálním vyvrcholením na Pražském hradě u prezidenta a proti němu různé vzdorosvátky, hlavně v Praze. Je to nejrozhašteřenější 28. říjen od roku 1990. Dvě politické skupiny rozhodly provádět vnitřní utužování a roztleskávání svých příznivců v jeden z nejnevhodnějších dní v roce, mediální dynamika strhla i leckoho kolem. Teď už je vlastně jedno, kdo si začal (ovšemže Miloš Zeman, respektive jeho prezidentská kancelář s šachováním kolem vyznamenání pro Jiřího Bradyho; tuto podstatu žádné mediální pokusy o protiútok nedokázaly zpochybnit), nicméně natěšenost, s jakou se část prezidentových kritiků okamžitě vrhla do protiútoku už ve chvíli, kdy věcná podstata byla ještě nejasnější než teď, usvědčuje i je. Politici ze STAN, TOP 09, KDU-ČSL a ODS se rozhodli bojkotovat oslavy na Pražském hradě en bloc.

Ministr kultury Daniel Herman celou aféru označuje za věc svědomí (kupčení se státním vyznamenáním). Pokud s ním jmenované strany souhlasí, a asi ano, měly účast nechat na každém pozvaném jednotlivci. Tak se to dělá v parlamentu, že u zásadních politických hlasování se očekává jednotný postup celého klubu, zatímco u etických a morálních se dává volnost. Tady ji svým zástupcům dala jen ČSSD, která má ovšem se svým prezidentským kandidátem z roku 2003 Zemanem komplikovaný vztah a osciluje mezi nepřátelstvím a udobřováním. Výsledkem je, že nám Zeman a zemanožrouti kazí svátek rukou společnou.

Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček v jednom ze svých tweetů připomněl aféru Zilk, kdy tehdejší prezident Václav Havel na poslední chvíli neudělil státní vyznamenání bývalému vídeňskému starostovi a letitému příteli Čechoslováků Helmutu Zilkovi. Věcně jsou ty aféry jako noc a den, v roce 1998 se pozvánka rušila kvůli tomu, co kdysi spáchal Zilk (spolupráce s československou rozvědkou v šedesátých letech), a ne kvůli tomu, co spáchal jeho synovec. Jenže i tehdy by se v prezidentově chování našly nikoliv jen chyby, ale i nečestné chování, v němž by se, kdyby o to někdo z jeho protivníků stál, šlo porochnit.

Agent StB se tehdy na seznam oceněných Hradu dostal jeho vlastní nedbalostí či nezájmem o prozkoumání způsobilosti nominantů. Když aféra vypukla, prezident svoje rozhodnutí pozvánku pro Zilka zrušit potřeboval nějak zaštítit. Archivy komunistického ministerstva vnitra ještě nebyly přístupné, přesvědčil tedy senátora Václava Bendu, svého přítele, spoluvězně a později ředitele ÚDV (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu), aby Zilkovu spolupráci s StB veřejně verifikoval. Benda prezidentovi nerad vyhověl, čímž byl automaticky předhozen médiím, napadán ze lži, a posléze dokonce vyšetřován policií. Hrad si umyl ruce. Až do Bendovy smrti příští rok se ho prezident ani jednou veřejně nezastal, natož aby prozradil, jak předtím naléhal, aby mu pomohl. Svým způsobem logicky – aféra měla mezinárodní rozměr – Havlovým cílem bylo, aby se na ni pokud možno zapomnělo. Benda loajálně držel a do věci kupodivu příliš nešťourali ani prezidentovi nepřátelé. Václav Klaus se omezil na jedovatou poznámku, jejíž těžiště bylo v kritice – spolustraníka Bendy. Všichni, Klaus, Benda, vládnoucí sociální demokraté a zbytek politické a veřejné scény, normálně šli na Hrad. V Zilkově aféře byl mezi jejím startem a předáváním medailí také skoro týden, při všech rozdílech mezi oběma aférami bylo času na rekriminace, osočování, trapné zaplétání a šťourání se v tom, kdy kdo komu telefonoval a faxoval a co přesně po něm chtěl, skoro stejně jako letos. Rozkladného potenciálu bylo tehdy méně, ale prostě zůstal nevyužit.

Je fakt, že nebylo rok před dalšími prezidentskými volbami. A zřejmě proto, že v té době se ještě v politice řešily větší věci – transformace a rozdělení Československa, pak vstup do NATO a Evropské unie –, byly v politice vesměs větší osobnosti. Zrovna Miloš Zeman do panteonu osobností transformace a přechodu k demokracii spíše nepatří, než patří, s jeho nástupem k moci v onom „zilkovském“ roce 1998 se nastartoval nebo urychlil společenský úpadek hned v několika směrech (například nezávislost policie nebo mediálních rad). Právě proto však jeho obsesivní kritici riskují, že se jim stane, před čím kdysi varoval americký dramatik Eugen O’Neill: Tak dlouho jsem bojoval s malými věcmi, až jsem se sám stal malým.