Proč létat ke hvězdám, když se mohu zahrabat do hlíny?
1
Hlavně ne nic jedinečného a nenahraditelného! Proč létat ke hvězdám, když se mohu zahrabat do hlíny a přimknout k vegetaci? Lhostejnost hvězd je přeci hrozivější než lhostejnost stromů. Pokud se mi o něco jedná, tak je nové propojené vidění světa třeba skrze krajiny, kameny či zahrádky. Jenže to celé nové vidění světa je jen pokus, jak oživit neolit a protože to nejde, tak místo toho – neboť jsme neporozuměli – vytváříme něco, co tu ještě nebylo.
Hermetický filosof, básník a šprýmař Vladislav Zadrobílek mi vyprávěl, jak jedny z nejzajímavějších děl českého moderního umění po roce 1960 vznikly tak, že pár malířů mohlo vyjet do Paříže a když se vrátili, tak dalším malířům po hospodách vyprávěli, co viděli. Ti ostatní pak také chtěli namalovat něco „pařížského“, a protože nevěděli, jak to vypadá, tak udělali něco ještě zajímavějšího. Jak dobře je být podpálen a špatně informován!
Píši o těchto věcech, protože jsem byl vyzván. „Taoistický“ malíř Zdeněk Bouše, spolužák proslaveného grafika Vladimíra Boudníka mi jednou řekl, že nerad maluje „ze sebe“, co by si sám přál, a že mnohem správnější je jako v baroku pracovat na objednávku a s mnoha omezeními, která brání individualistické domýšlivosti. I od těch největších umělců jako byl Tintoretto, Tizian či Michelangelo známe sotva pár děl, které dělali ve volném času pro sebe.
Evropská literatura začíná Homérem, pokračuje homérskými hymny a Hésiodem. Ten nejprve napsal poučnou báseň o zrození bohů – Theogonii a hned poté návod, jak žít v souladu s časem – Práce a dni. Ve Zrození bohů píše, že obrovitá Země a široké Nebe nechala zrodit lidi, bohy i hory, takže všichni máme sice konfliktní, ale přeci jen společný základ a jsme do nějaké míry spřízněni. Ať už se nám to líbí nebo ne.
Práce a dni působí na první dojem jako zemědělský kalendář, který určuje, kdy máme sít a kdy sklízet. Jenže právě tyto údaje vytvářejí úplně základní vztahy ke světu. Není to o velkých slovech, ani božských principech, ale o tom: „ nejprve si pořiď dům, ženu a k orání vola, pak všechno nářadí. Opatři si, co potřebuješ, abys nemusel nikoho dalšího prosit. Když ti nepůjčí, budeš v koncích. Na zítřek nic neodkládej a o pozítří nedbej… pluhy si pořiď dva a řádně je doma sestav. Když se jeden poláme, můžeš k druhému přepřáhnout voly.“ Všichni ostatní antičtí autoři se k Homérovi a k Hésiodovi dalších tisíc let obraceli jako k zakladatelům řecké, a tím i evropské kultury. Skoro si myslím, že kultura je mnohem jednodušší záležitost, než se nám snaží historici umění namluvit. Nespočívá ani ve slovech, ani v barvách a tvarech, ale ve schopnosti udělat ve správnou chvíli potřebný úkon. Málem jsem napsal čin, ale v životě se jedná hlavně o malé věci. A ty, když jsou v pořádku, tak se daří i ty velké.
Profesor řecké literatury David Grene musel být pozoruhodná vergiliovská postava, který v sobě kombinovala praktickou znalost života na irské farmě s antickou klasickou literaturou. Rozuměl koním i kravám a dobře zacházel s pluhem. Věděl, že to je týmová práce, která od člověka i koně vyžaduje určitý rytmus. Výsledkem jeho životní zkušenosti byla jakási „teologie zahradničení“ sestávající z prostých praktických sentencí typu: „když dozrává víno, jsou kozy nejtučnější“ (Vergilius: Georgica, verš 341) i úvah o místě člověka ve světě přírody, zvířat i lidí. V dobře na vlastní oči a ruce odpozorované monografii o homérském pěvci Hésiodovi a o osm století mladším Vergiliovi píše, že klíč ke kosmu spočívá v tom, že nemůžeme něco dostat a nic nedat.
Zeus chce, aby si lidé uvědomili, že obilí se dá získat jen namáhavou prací a vše ostatní je marnost. Vlastností vesmíru není přerozdělovat veřejné finance, ale dát něco za něco. Příroda je řád, léto vždy následuje po jaru. Jeřábi přilétají, když je čas orat. A až se objeví Plejády do té doby skryté v oceánu, je zapotřebí sklízet. Svět je v podstatě prostý, ale bohatý a propojený. Olympští bohové pocházejí z jedné rodiny. Škorpí se a občas podvádějí, ale přeci jen pracují společně, takže děje hvězd, zemských hlubin, nesmírného Okeánu i rostlin a lidí sledují stejný řád. Většina příběhů a mýtů se odehrává ve chvíli, kdy je porušen odvěký řád, anebo když přecházíme z jednoho věku do druhého. Jinak jakoby čas ani neexistoval.
Většinu času podobně jako temnou hmotu ve vesmíru ani nepozorujeme. Historik Zikmund Winter proslul svými knihami o běžném životě v renesanci a baroku. Z mnoha kronik a zápisů vybíral barvité historky, takže dnes máme dojem, že v renesančním městě se neustále odehrávaly nějaké půtky, souboje, loupeže a mordy. Jenže se ukazuje, že většinu doby se ve městě a ještě víc na zahrádce nic mimořádného (tedy mimo obvyklý řád) nedělo. Vergilius ví, že povahou tohoto řádu je jak veselá harmonie podobná vlámské venkovské tancovačce, tak i iracionální krutost občanské války nebo ničivého ohně v dosud klidné vesnici. Georgica proto nejsou jenom oslavou jednoduchosti venkovského života a hojnosti plodin, ale také varováním před nepřízní počasí a zlobou doby.
David Grene sepsal své paměti v klidné knize O zemědělství a klasické literatuře. Snad nejkrásnější partie knihy se týkají jeho vlastních zkušeností s orbou, která jej naplňovala radostí. Koně totiž velmi dobře rozumějí rytmu, a kdyby to šlo, tak by zřejmě byli velice dobrými bubeníky. Grene oral pomalu a pravidelně, tak aby se práce líbila i jeho koni, který se zjevně na pole těšil. Dávný řád orby se začal v Americe měnit v letech 1947-1955 a v Irsku o něco později. Válečný průmysl totiž ztratil velké zakázky a snažil se nalézt jiné uplatnění. Venkov obcházeli obchodníci a nabízeli malé traktory, které stály zhruba desetkrát tolik jako koňské spřežení Grene popisuje, jak se farmářů zmocňovala nějaká duševní netrpělivost. O koně bylo totiž nutné se starat ráno i večer a v poledne je nešlo jen tak nechat na poli a odejít domů na oběd.
Práce s koňmi byla svým způsobem jednodušší, protože koně se na rozdíl od traktorů neměnili a vyžadovali stále to samé. Traktory rostly ve velikosti, byly stále složitější, dražší a výkonnější. To vytvářelo tlak na zvětšování plochy zemědělských usedlostí. V náladě doby přicházelo něco, co dělalo práci s koňmi stále obtížnější. Farmáři opouštěli koně spíš z psychologických než ekonomických důvodů a tehdy se něco událo s naším vztahem k půdě a jídlu. Ze zemědělství se stal druh průmyslu a obilí přestalo být darem Země. Nic už je nespojovalo s východem Plejád či letním slunovratem a všemi pohyby hvězd a svátky zemědělského roku, podle kterých se dřív řídil program prací a oslav. Ale v hluboké mysli věříme Hésiodovi a Vergiliovi, jinak bychom jejich díla nestřežili a neopisovali skoro dvě či tři tisíciletí. Cítíme, že všichni společně podléháme stejnému řádu a ten se právě v těchto letech mění.
Dvanáctý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
