Socialismus, to je evidence. Jak se vyznat ve svazcích StB

Státní bezpečnost byla posedlá evidencemi a statistikami. Proto zničení nebo poškození jakékoli evidence je při pečlivé práci s dochovanými archiváliemi odhalitelné. Co všechno lze z registračního protokolu zjistit? A jak to, že ze zveřejněných seznamů „zmizelo“ více než 30 tisíc evidovaných osob?

„Socialismus, to je především evidence.“ (Nikolaj Ivanovič Bucharin)

Počátkem devadesátých let vstoupily do veřejného prostoru dva pojmy. Registrační protokoly a lustrace. Zatímco ten druhý byl známý každému, kdo se pohyboval v oblasti archivnictví, zde je dobré připomenout fakt, že archivy byly zařazeny ve struktuře ministerstva vnitra a všichni archiváři byli jeho zaměstnanci, tak registrační protokoly znala jen velmi omezená skupina „zasvěcených“. O co vlastně jde? Jedni na ně přísahají a jsou ochotni na základě pouhého záznamu vynášet odsudky a jiní je považují za bezcennou komunistickou relikvii.

Druhého června uplyne přesně šedesát let od prvního záznamu v registračním protokolu centrály Státní bezpečnosti. Smutným vítězem, který se o svém prvenství nikdy nedozvěděl, byl spolupracovník Karel Winkler. Již před tímto datem existovaly nejrůznější evidenční knihy a protokoly, ale nikoli na krajské a celostátní úrovni. Z dochovaných dokumentů je zřejmé, jaký odpor operativa státní bezpečnosti této centrální evidenci kladla.

Trvalo několik let, než byli spolupracovníci zapisováni i s daty narození. U zvláště důležitých spolupracovníků byla uvedena pouze krycí jména (tato praxe přetrvala pouze u spolupracovníků rozvědky). Původně byly registrační protokoly vedeny pro různé kategorie svazků odděleně. Docházelo však ke značnému rozptylu registračních čísel a bylo proto možné již z pořadového čísla svazku určit, zda jde o osobu spolupracovníka nebo osobu sledovanou. Tuto odchylku se pokusily evidenční složky několikrát napravit vynecháním části číselné řady, aby se počátkem šedesátých let vedení StB rozhodlo registrační protokoly sjednotit do všeobecného registračního protokolu.

Vzhledem k vysokému počtu registrovaných svazků vedených centrálními složkami rozhodlo ministerstva vnitra o založení nové registrační řady a od dubna roku 1969 dostávaly svazky registrované centrálními útvary nová registrační čísla. Od této doby existuje (až na nepodstatné výjimky) pouze všeobecný registrační protokol, ve kterém jsou uvedeny všechny kategorie evidovaných svazků. Při jakékoli změně evidence se pouze vyznačilo datum a změna kategorie svazku. V této podobě přetrvaly registrační protokoly až do konce komunistického režimu. Většina protokolů vedených u krajských správ StB zrušených počátkem šedesátých let se nedochovala. Stejně dopadly tyto evidenční pomůcky na krajské správě StB v Plzni, kde se zachovaly až od listopadu 1984.

Co lze tedy z registračního protokolu zjistit?

V registrech svazků je vyznačeno číslo evidovaného svazku, jeho krycí jméno, kategorie, ve které byl veden, osoba na kterou byl veden a oddělení státní bezpečnosti, které si zaevidování svazku vyžádalo. Při uložení do archivu, bylo v protokolu vyznačeno datum a archivní číslo, pod kterým byl svazek uložen. Počátkem devadesátých let byly protokoly přepsány do elektronické evidence a sloužily jako podklad pro vydávání „lustračních osvědčení“. Vzhledem k množství překlepů a chyb v protokolech i v přepisu byly vydány desítky osvědčení, která neodpovídala skutečně existujícím operativním záznamům.

V několika málo případech se příslušníci StB pokusili do evidence zasáhnout a registrační protokoly falšovat. Záznam ostravského disidenta a agenta Jaromíra Glace byl pozměněn na Jaromíra Glagoše. Jiného špičkového agenta StB Vladimíra Kabrnu nalezneme v registrech jako Vladimíra Kabnu. Záznam agenta Václava Hyndráka vymazala vojenská kontrarozvědka úplně.

Jinou chybou je vyplnění dvou jmen do jednoho registračního řádku, jak se stalo v případě Zbyňka Benýška, který byl po vydání „Cibulkových seznamů“ zcela absurdně považován za důvěrníka StB. Přesto poskytují registrační protokoly poměrně podrobný přehled o svazkové agendě StB. Při přepisu v parlamentní komisi došlo bohužel k několika závažným pochybením. Především byly svazky kategorie informátor přepsány stejně jako kategorie důvěrník. To je ovšem závažná chyba, neboť informátor byl vědomým spolupracovníkem a podepisoval závazek o spolupráci.

Po rozhodnutí ústavního soudu o „nevědomé spolupráci důvěrníků“ a jejich vynětí z lustrací dostávali až do konce roku 2002 (tehdy začal Odbor archivní a spisové služby ministerstva vnitra využívat k lustracím i jiné evidence) informátoři negativní lustrační osvědčení. Organizačním nedopatřením chyběl v přepsané elektronické evidenci celý registr tajných spolupracovníků Krajské správy StB v Ostravě. Další podstatnou chybou bylo sjednocení kategorie „kandidát informátora“ pod kategorii „důvěrník“. Evidence vzniklá z přepisu registračních protokolů se stala později podkladem pro vydání „Cibulkových seznamů spolupracovníků StB“. Tím se osoby v kategorii „kandidát informátora“, o kterých se Státní bezpečnost domnívala, že by mohli přistoupit ke spolupráci, přestože ji odmítly a o své evidenci nic nevěděly, staly v očích veřejnosti evidovanými spolupracovníky StB. Jde například o známého herce Ladislava Smoljaka.

30 tisíc evidovaných zmizelo

Výsledkem společenského tlaku a na druhé straně snahy ministerstva vnitra utajovat materiály StB byl zákon 107/2002 Sb., který nařizoval ministerstvu vnitra vydat tiskem a na internetu seznam všech spolupracovníků Státní bezpečnosti, kteří mají občanství České republiky. Úředníci ministerstva si úkol velmi ulehčili a při vědomí, že je malá pravděpodobnost jejich kontroly, porovnali seznam spolupracovníků s evidencí obyvatel České republiky. Tím se dopustili fatální chyby. V evidenci obyvatel zůstávají pouze osoby, které zemřely před méně než pěti lety. Ze zveřejněných seznamů tak „zmizelo“ více než 30 tisíc evidovaných osob.

Po vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů zveřejnil Archiv bezpečnostních složek všechny zachované registrační protokoly na svých internetových stránkách. Přestože české soudy od té doby již nařídily vymazat stovky záznamů u „neoprávněně“ evidovaných spolupracovníků, představují registrační protokoly i dnes velmi užitečnou pomůcku pro všechny, kdo se chtějí orientovat ve svazkové agendě státní bezpečnosti. Nic, nebo jen velmi málo, ovšem vypovídají o rozsahu a hloubce spolupráce jednotlivých osob, stejně jako o rozsahu persekuce osob sledovaných. Tu je třeba zjišťovat z dochovaných archivních materiálů. Zveřejnění evidenčních a archivních pomůcek ovšem umožňuje badatelům samostatné vyhledání dokumentů k jednotlivým osobám a velmi snižuje možnosti státních úředníků s nimi manipulovat.

Státní bezpečnost byla posedlá evidencemi a statistikami. Proto zničení nebo poškození jakékoli evidence je při pečlivé práci s dochovanými archiváliemi odhalitelné.