Sto roků samoty. Magický uragán snů nikdy nebude zfilmován
50 let slavného románu
NOVÉ
1
Říká se, že 20. století má pouze tři skutečné bestsellery v oblasti umělecké prózy: Jméno růže Itala Umberta Eca (1980), Nesnesitelnou lehkost bytí českého spisovatele Milana Kundery (1984) a Sto roků samoty Kolumbijce Gabriela Garcíi Márqueze. Toto podobenství o lidské samotě, lásce či smrti proplétá reálné prvky s magičnem, kdy jsou nadpřirozené jevy samozřejmé a postavy žijí třeba i po smrti. V radostně tryskajícím, nespoutaném vyprávění se prolíná historie osobní s národní, časové roviny se proplétají či opakují, každodenní se mísí se zázračným. Román vyšel poprvé před 50 lety, 5. června 1967.
Málokteré dílo tak vysoké umělecké úrovně dokázalo oslovit tak široké masy čtenářů – dodnes se ho prodalo přes 30 milionů kusů a román byl přeložen do asi 37 jazyků. Tajemství úspěchu děl Márqueze u čtenářů netkví podle odborníků pouze v exotismu, magičnosti či novátorském stylu vyprávění. Síla jeho knih je především v lásce, se kterou dokázal mistrně čarovat a přitáhnout ke čtení jak zamilované, tak duše žíznící po lásce.
„Když vyšlo Sto roků samoty, otevřel celý kontinent dveře dokořán, aby svět mohl vstoupit a objevit velkou sílu fantazie bez hranic,“ napsal jednou chilský spisovatel Luis Sepúlveda. Márquez symbolicky otevřel dveře dalším spisovatelům „latinskoamerického boomu“, jako byli Mexičan Carlos Fuentes, Peruánec Mario Vargas Llosa či Argentinec Julio Cortázar.
Román je ságou rodiny Buendíů ze vsi uprostřed jihoamerického pralesa, vypráví příběh o fiktivním Macondu, jehož předobrazem je Márquezova rodná Aracataca, kde strávil prvních devět let života. Dílo lze ale též vnímat jako historii Kolumbie, Latinské Ameriky či celého lidského rodu.
A jak název napovídá, vykresluje i různé podoby samoty: osamělí nejsou jen ti, kteří se vědomě uzavírají před světem, či ti, jež od něj odloučilo stáří či nemoc, ale i ti nejčinorodější, a to třeba proto, že v nich není dostatek citu, či proto, že se citu bojí. Márquez se snažil v románu nalézt šťastné místo, které kdysi existovalo, možná ještě někde existuje nebo snad existovat může.
První věta ho napadla na rodinném výletě
„O mnoho let později, tváří v tvář popravčí četě, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.“ – tak začíná román, na jehož vznik měla zásadní vliv údajně Márquezova babička, která mu v dětství vyprávěla fantastické historky, často inspirované karibskými legendami.
Márquez nebyl v době vzniku díla, tedy v polovině 60. let 20. století, jako spisovatel zcela neznámý. Měl za sebou tři romány, knihu povídek a množství novinových článků, ale žádné jeho knihy se neprodalo víc než 700 výtisků a mimo Kolumbii o něm slyšel málokdo. To se ale záhy změnilo.
Na jednom rodinném výletě v červenci 1965 ho náhle napadla první věta (a za ní vlastně celý román) jeho příštího díla, Sto roků samoty. Po návratu domů začal hned psát, román psal v Mexiku od července 1965 do srpna 1966, ač později tvrdil, že mu to trvalo 18 měsíců. Vzdal se placeného zaměstnání v redakci i společenského života, rodině postupně docházely peníze, až museli prodat i auto.
Román pak vyšel začátkem června 1967 v nakladatelství Sudamericana v Buenos Aires v nákladu 8000 výtisků. Za první týden se ho prodalo 1800 kusů, na konci druhého týdne prodeje byl již román na prvním místě žebříčku bestsellerů. Následovala do konce roku další tři vydání v celkovém nákladu 20.000 výtisků.
Román v jednom odstavci
K psaní si Márquez prý pouštěl Debussyho a Beatles. Když román dopsal, propukl prý v neutěšitelný pláč a vrhl se do náruče své ženě. Ta okamžitě poznala, co se děje – plukovník Aureliano Buendía, inspirovaný „Gabovým“ dědečkem, zemřel.
V roce 1968 vyšel román v prvním překladu v Itálii, v roce 1970 bylo Sto roků samoty vyhlášeno ve Francii nejlepším zahraničním románem za rok 1969. Ve stejném roce vyšel román anglicky v USA a Velké Británii, všude se setkával s nadšením.
Česky vyšel poprvé již v roce 1971 v překladu Vladimíra Medka, podle kterého byl Márquezův magický realismus skutečnost a sen zároveň. „Dokázal v jednom odstavci jen tak bokem vypravovat příběh, který by někomu jinému vydal na román,“ vyzdvihl, co na románu považoval za nejúžasnější.
V roce 1982 obdržel Márquez Nobelovu cenu za literaturu. Zdůvodnění znělo „za novely a povídky, ve kterých kombinuje fantazii a realitu do bohatě strukturovaného světa představ, zrcadlícího život a konflikty kontinentu“, hlavní roli však patrně sehrál věhlas Sta roků samoty.
Dílo nebylo nikdy zfilmováno, protože autor nesouhlasil s prodejem práv na zfilmování románu.
