Toxická česká debata. Uprchlíci. Čí je to vina?

Ve vzrušené a často toxické debatě o tom, jak by se Česko a Evropa měly postavit k vlně uprchlíků, se často argumentuje vinou a zlými úmysly. Ti uprchlíci jsou ve skutečnosti součástí „invaze“ (jak v ČT řekl poslanec Úsvitu Marek Černoch), přicházejí, aby to tu obsadili, drze plodili děti, podrobili si to tu. Jejich bezmocnost nebo zuboženost je jenom kamufláž, ve skutečnosti jsou předvojem nějaké budoucí a strašné moci. Z druhé strany se argumentuje vinou Západu: kdyby ten neudělal to či ono, nebylo by uprchlíků, ti lidé jsou tu kvůli našim chybám a my bychom za ty chyby měli přijmout odpovědnost. Obojí je, domnívám se, pomýlené.

To, že lidé, kteří shledají životní podmínky ve vlasti za neúnosné nebo život ohrožující, a proto se zvednou a zkusí se přesunout jinam, je konstanta lidského chování už věky. A s tou odpovědností Západu je to taky všelijaké. Mluví se o vinách kolonialismu, jenomže třeba Sýrie, odkud značná část uprchlíků pochází, byla ve své novodobé historii pod západní správou jenom několik málo desetiletí. A do tamní občanské války Západ neintervenoval, mnozí z těch, kdo dnes přičítají Západu vinu za utrpení syrských lidí, se tehdy proti možnosti zásahu vehementně stavěli. A třeba měli i pravdu, třeba by nic nevyřešil, to už se dneska dá těžko rozhodnout. Západ prý také, jak píše například Bohumil Doležal na Svobodném fóru, nezodpovědně podporoval „arabské jaro“. Ano, demokratizační hnutí v arabských zemích Západ vnímal s přehnanými iluzemi, ale mluvit o vině? Diktatury a autoritářské režimy, na dobu jejichž vlády v arabském světě se dnes vzpomíná jako na zlaté časy stability, mají taky nějakou životnost, časem se opotřebují, zdegenerují, rozpadnou. Taky jsme tady v jednom podobném zřízení žili. Čas arabských nacionalistických vůdců se taky vyčerpal. A opět – v Sýrii žádné arabské jaro nebylo, respektive režim pokus o ně s nebývalou brutalitou utopil v krvi. což značně přispělo k tomu, že se země vydala na cestu k občanské válce.

Ta „distribuce viny“ je asi docela přirozená reakce na komplikovanou situaci, která se díky tomu může nějak zpřehlednit, stane se výsledkem nějaké jasné kauzality z ní plynoucí odpovědnosti nebo postihu: ty za to můžeš, tak něco dělej, ty za to můžeš, seber se a zmiz. Vážnost současné krize kolem uprchlíků ale spočívá také v tom, že se takovým způsobem zpřehlednit moc nedá, jakkoli jistě také je výsledkem provinění různých lidí, z toho chuchvalce vin se ale jednoduchá kauzální přímka těžko udělá. Nanejvýš se tak dají šponovat domácí spory, které už teď nabývají podoby i na poměry z řetězu utrženého internetu nepěkné a místy až děsivé. A mnohé její účastníky nutí, aby v nějaké míře popírali sami sebe. Deklarovaní stoupenci svobody mluví o zavírání hranic, akademická levice, jež se jindy stylizuje do avantgardy zájmů lidu, malého člověka, se najednou děsí toho, co ten malý člověk vlastně chce. Vlády potřebují naplnit různé imperativy, jež se ovšem navzájem vylučují. Odpovědi na otázku, co by se stát nemělo, jsou kategorické a jasné, po otázce, co by se stát mělo, následují spíš vyhýbavější. Mluví se o možném konci Evropy. Hrozí-li skutečně, stačilo na něj, při všem respektu k dramatičnosti momentální situace, docela málo.