Kdo zastaví ISIL? Džihádisté mají u lidí podporu

Fallúdža, Mosul, Tikrít, Bagdád… Jména těchto iráckých měst jsme před několika lety slyšeli téměř denně, když v nich probíhaly krvavé sektářské boje. Jenže Irák se přece jenom (v rámci možností) uklidnil a jako téma zahraničních rubrik jej vystřídaly jiné země. Ale dnes tu máme konflikt v Iráku znovu. Ozbrojená organizace ISIL (Islámský stát v Iráku a Levantě) obsazuje jedno město za druhým a zdá se, že nikdo neví, co dělat.

ISIL ve skutečnosti není úplně nový fenomén, neboť ji vlastně tvoří konglomerát řady skupin, z nichž některé se zrodily už krátce po americké invazi do Iráku. Jedním z těchto základů byla i irácká odbočka sítě al-Kajda, v jejímž čele stál obávaný Abú Músa al-Zarkáví, jenž byl zabit v roce 2006. Po několika méně výrazných osobách se v roce 2010 do vedení organizace dostal velmi schopný Abú Bakr al-Bagdádí, pod jehož taktovkou proběhlo zmíněné slučování, až byl v loňském roce vyhlášen vznik organizace ISIL.

Čtěte také: Vzestup nejmocnějšího džihádisty. Kdo je dr. Bagdádí?

Jak napovídá už název, ISIL usiluje o ovládnutí některých částí Iráku a Sýrie, kde chce utvořit stát s většinou sunnitských muslimů. A asi se nedá říct, že by byla neúspěšná, neboť na severu Sýrie představuje nejmocnější nestátní skupinu a má pod kontrolou i velkou část Iráku. Ale co vlastně stojí za jejím úspěchem? Představuje ISIL mezi jinými podobnými organizacemi něco opravdu výjimečného? A dokáže někdo její postup zastavit?

Stručně řečeno, ISIL dokázala vysoce efektivně využít situaci v obou zemích. Dostala na svou stranu jak část sunnitské většiny v Sýrii, která se cítila silně utlačovaná ze strany menšinových Assadových šíitů, tak i určitou část sunnitské menšiny v Iráku. Ta se v období vlády Saddáma Husajna těšila postavení privilegované menšiny, o které však přišla. Nelze se tedy divit, že její část ISIL podporuje, protože má (a bohužel nikoli neoprávněně) pocit, že šíitský premiér Núrí Málikí vůči ní neuplatňuje zrovna nejvstřícnější politiku.

Vzestup ISIL v Iráku je zákonitým důsledkem několika faktorů. Prvním je pochopitelně válka v Sýrii, kde ISIL získala pevnou pozici. V současnosti už není zcela přesné o ní hovořit jako o teroristické či guerillové organizaci, neboť velkou část severu Sýrie už tvoří fakticky islámský emirát pod kontrolou ISIL, která je tedy prakticky vykonavatelem veřejné správy. Spíše než o terorismu a guerille je vhodnější hovořit o milici.

Čtěte také: 11 přikázání "nového" Iráku. Ženy mají být doma, amputace, ukřižování

Druhý faktor se dá poměrně výstižně popsat jako principiální selhání politiky iráckých elit. Po odchodu zahraničních vojsk měl Núrí Málikí aspoň teoretickou šanci zrealizovat konsensuální politiku, která umožní nalezení společných zájmů mezi šíitskými Araby, sunnitskými Araby a Kurdy. Skutečný podíl ale získali jen Kurdové, protože Málikí většinu exekutivy obsadil šíity, takže dříve privilegovaní sunnité se ocitli „mimo hru“. A do toho vstoupila ISIL, která nabídla sunnitům možnost znovu vybojovat moc.

ISIL se mezi iráckými sunnity těší možné ne většinové, ale rozhodně významné podpoře. A to není jediný důvod, proč ji nepodceňovat. Zjevně nejde jen o nějakou smečku šílenců s AK-47, pancéřovkami a bombami. ISIL je brutálně důsledná a má pevnou disciplínu, v Sýrii nasbírala velké zkušenosti s městským bojem, ukořistila obrovské finanční prostředky a umí nasazovat i „velké“ zbraně jako tanky, údajně dokonce i vrtulníky.

Čtěte také: Krutost džihádistů: zveřejnili fotky z poprav iráckých vojáků

Bojovníci ISIL teď postupují k Bagdádu a premiér Málikí stojí před reálnou možností rozpadu země. Žádá o vojenskou pomoc Američany, ale prezident Barack Obama se do zásahu v Iráku příliš nežene, neboť se stal prezidentem mj. na základě slibu, že vojáky z nepopulárních válek v Afghánistánu a Iráku stáhne. V Iráku už ale (údajně) bojují proti ISIL i vojáci ze sousedního šíitského Íránu, s nímž Málikí navázal (opět k nelibosti iráckých sunnitů) těsné vztahy. Otázka ovšem zní, zda to není jen „vyhánění čerta ďáblem“.

Čtěte také: Proti džihádistům pomáhá Iráku i šéf íránských agentů

Irácké ozbrojené síly na zastavení ISIL každopádně nestačí. Kurdské milice sice bojují vcelku dobře, avšak armáda postrádá zkušenosti, morálku a disciplínu, jaká by na zastavení ISIL byla potřeba. I to je důsledek selhání irácké politiky. Jestliže vojáci vidí kolem sebe pouze korupci, neschopnost, nepotismus a protežování, nelze se divit, že se jim asi příliš nechce angažovat se proti ISIL (s níž někteří možná dokonce skrytě sympatizují).

To, že ISIL reprezentuje skutečně výjimečně vážnou hrozbu, potvrzuje také fakt, že se proti ní možná spojí takoví zarytí nepřátelé jako USA a Írán. Poslední zprávy hovoří o tom, že se snad povedlo postup islamistů na Bagdád zpomalit, avšak situace se stále rychle mění. V této chvíli by i omezený americký zásah mohl být vysoce efektivní, ovšem ISIL každým dnem upevňuje své pozice. A pokud by skutečně uspěla, mohl by Barack Obama zjistit, že musí vojáky vyslat do dalšího rozsáhlého tažení s nejistými vyhlídkami.