Merkelová přijíždí otestovat situaci a pohladit po hlavě Sobotku
V roce 1994 napsali dva vlivní politici německé CDU Karl Lamers a Wolfgang Schauble (ten druhý je dnes čelným členem vlády), že bez rozšíření EU „by mohlo být pro Německo žádoucí nebo nezbytné z důvodu své vlastní bezpečnosti zajistit stabilizaci východní části Evropy na vlastní pěst a tradičními způsoby“. Málokdo si v tehdejší postkomunistické euforii povšiml tohoto vyšplíchnutí reálpolitiky a la „drang nach osten“, ale právě ted´ je dobré si je připomenout. S návštěvou německé kancléřky se k nám, do střední Evropy, totiž tato podoba reálpolitiky vrací.
Po Brexitu se začne utužovat „tvrdé jádro“ EU v čele s Německem. Znamená to další fiskální unifikaci a výhledově i sjednocení daňové, sociální a nakonec azylové politiky. V ČR již dlouho existuje teorie – či spíše intelektuální móda – podle níž je vstup ČR do „tvrdého jádra“ nutný za každou cenu. Její zastánci sedí skoro ve všech politických stranách, od opozičního Kalouska až po vládního Sobotku. Mimo obecných frází o ekonomické prosperitě či politickém vlivu nikdy neuměli vysvětlit, proč do „tvrdého jádra“ vlastně chtějí, ale vždycky to nakonec zaplácli floskulí typu „je třeba sedět u společného stolu“. Když se zjistilo, že u toho společného stolu se může ČR objevit také v podobě jednoho z chodů (viz hlasování o kvótách), rétorika se změnila a přitvrdila: bud´„tvrdé jádro“, nebo nás spolkne Putin.
Lídr „tvrdého jádra“, Německo, se mezitím potýká s přílivem migrantů, ženoucích se do německého sociálního systému. Kam s nimi? Na východ, tam bylo tradičně vždy místa dost. Stalo se však něco nečekaného. Proti kvótám – a tedy proti Německu – se poprvé v novodobé historii postavila V4 (pro spravedlnost: bylo slyšet Maďarsko, Slovensko, Polsko, když ČR se víceméně vezla). Německo se ovšem diví a je zneklidněno. Držhubné z evropských fondů už nefunguje, co s tím? Komisař Oettinger už vymyslel ke kvótám alternativu: celoevropsky sjednotit (čti: u nás zvýšit) dávky pro azylanty, aby chtěli i jinam než do Německa.
Tím se ale V4 odhalila coby nepoddajný soused, tudíž dochází na další heslo reálpolitiky: rozděl a panuj. To znamená celý spolek preventivně neutralizovat, pacifikovat, vylomit z něj nejslabší článek. Českým stratégům „tvrdého jádra“ se to hodí. Ve Strakovce už pan Prouza, Špidla a další naplánovali, jak se touženému „jádru“ více přiblížit: poslušná ČR se bude neposlušnému Polsku/Slovensku/Maďarsku cpát jako prostředník pro styk s Bruselem/Berlínem (že nás ti první začnou nesnášet a ti druzí nás nezačnou milovat, jim bud´nedochází nebo je jim to už jedno).
Pročež teď přijíždí Angela Merkelová: otestovat situaci a pohladit po hlavě Sobotku za to, že nezlobí tolik jako Orbán nebo Kaczynski. Její cestu lemují až komické výrony mediální servility, upomínající na doby minulé. Jeden novinář v ní vidí „sfingu“, strážící před evropským chrámem naše tisícileté ideje. Pro jiného je to „západní kotva Česka“ (a kdo si to nemyslí, chce nás prodat Moskvě nebo Pekingu). Určitě si pár podobných skvostů v těchto dnech ještě přečteme.
Brzy se ukáže, zda krátký pobyt Merkelové v ČR byl dalším krokem na české cestě do „tvrdého jádra“ EU, která je de facto cestou do Německa. Je však načase říci, že tato cesta je v rozporu s našimi zájmy. Naše již dnes příliš jednostranná ekonomická závislost na Německu by se dál prohlubovala, až by zmutovala v závislost politickou. Stali bychom se nakonec de facto další spolkovou zemí, jakýmsi zakonzervovaným chudším východním Německem a zamrzli bychom v pozici věčného subdodavatele německého vývozu do světa. Ale především – a to je dnes už naprosto jasné – bychom sloužili jako odkladiště přebytku migrantů.
Než „tvrdé jádro“, je pro ČR daleko vhodnější nějaká variace „dánského“ modelu: sice v EU, ale mimo eurozónu a mimo společnou azylovou a migrační politiku. Střet o „tvrdé jádro“ (jehož linie jde mimo tradiční pravo-levé dělení) se během krátké doby stane zásadním střetem o budoucnost ČR. Právě při návštěvě německé kancléřky bychom si to mohli a měli s plnou vážností uvědomit.
