Trump je stejně důležitý zlom, jako byl rok 1989
TÝDENÍK ECHO
ROZHOVOR
1
Ivan Krastev, politolog původem ze Sofie, je snad jediný člověk z Evropy mezi Sovětským svazem a železnou oponou, který to v liberálně-progresivních kruzích na Západě po roce 1989 dotáhl mezi elitu. Mluvili jsme s o tom, jak liberální establishment, k němuž Krastev patří, přispěl k rozdělení společnosti a následnému úspěchu populistů. Hlavně prezidentství Donalda Trumpa v USA považuje Krastev za dějinný zvrat.
Není to trochu předčasný, zbytečně silný soud?
Já Trumpa, v menší míře i brexit a pohyby v dalších zemích, skutečně považuji za historickou změnu srovnatelnou se změnou roku 1989. Podstata historických změn nebývá vyjádřena v první řadě lidmi, kteří přišli k moci, ale změnou perspektivy. Na Trumpově vítězství je nejdůležitější, že země, která minimálně v očích ostatních vytvořila dnešní svět, dnes ten svět sama zpochybňuje. On říká, že v éře globalizace nejvíc prohrávají USA. Trump si protiglobalizační nálady jistě nevymyslel, ty už byly ve vzduchu, ale mít výhrady v Africe nebo v Evropě je něco naprosto jiného než s nimi vyhrát volby v Americe.
Víte už, jaké má Trump skutečně názory?
Samozřejmě že on je chaot, oportunista, postava z reality show. Přesto si myslím, že svou sadu pevných názorů má. Nedávno na to téma vyšla zajímavá kniha, vyplývá z ní, že Trump si už od 80. let drží tři nebo čtyři názory, které nikdy nezměnil. Především že mezinárodní obchod není žádná win-win hra, ale že každá transakce má své vítěze a poražené. Z tohoto hlediska obviňuje liberály a globalizované elity, že obelhávají voliče, že jim zamlčeli, do jaké míry Amerika na globalizaci tratí, o kolik míst v průmyslu přišla. Z této perspektivy taky klade otázku, která vám bude znít idiotsky, pokud jeho perspektivu nesdílíte: Kdo je spojenec, kdo nepřítel? Nepřátelé jsou Japonci, Číňané, Němci. Obchodují s námi Američany a mají z nás výhody. Zvlášť na Japonce a Němce má prezident spadeno – platíme za jejich obranu, a oni nás ještě vykořisťují.
Váš kolega v akademické Vídni, americký historik Timothy Snyder, spatřuje jisté paralely mezi dnešními populisty a extremisty, kteří v Evropě řádili před druhou světovou válkou. Vidíte ty paralely také?
Vidím jeden zásadní rozdíl: fašisté ani komunisté v 30. letech neměli rádi společnosti, ve kterých žili. Snili o novém člověku, chtěli společnost zásadně předělat. Dnešní populisté se obracejí na voliče a sdělují mu: Mám tě rád takového, jaký jsi, liberálové sice mají představu, jak by ses měl změnit a co by sis měl začít myslet, ale já s tvými názory a s tvými předsudky nemám problém. Populisté dneška nejsou zaměření pedagogicky. Mně se Trump taky nelíbí, ale nelíbí se mi ani reakce na Trumpa především v samotných Spojených státech. Je to pokus personalizovat krizi, která má přitom mnohem hlubší kořeny.
Bude Trump revoluční prezident i pro Evropu?
Rozhodně je změna přicházející s Trumpem i pro nás extrémně důležitá. Počínaje rokem 1945 patřila myšlenka sjednocené Evropy ke konstantám americké zahraniční politiky, bez ohledu na to, jestli zrovna vládli demokrati nebo republikáni. Až přišel Trump a řekl: Brexit je bezvadná věc. Pokud ovšem uvažujete v kategoriích obchodu a neuvažujete v kategoriích bezpečnosti, dojdete k názoru, že vyjednávání s Evropou jako celkem není tak úplně ve vašem národním zájmu. Ukázalo se to v případech Googlu a Microsoftu. Takže je pro vás lepší vyjednávat s jednou členskou zemí EU po druhé. Samozřejmě to bude mnohem asymetričtější jednání, pro malou zemi, jakou je Česká republika, nevýhodnější.
A co dopad na vnitřní politiku v evropských zemích?
Trumpův poradce Steve Bannon si představuje, že stojíme na pokraji velké antikosmopolitní revoluce a že USA by měly být připraveny stanout v jejím čele. Jenže Evropané neakceptují tu představu, že by právě Amerika na globalizaci tratila, naopak odpor vůči globalizaci zleva i zprava byl v Evropě vždycky zabarven tím, že byla považovaná za americkou. Evropa se revoluce proti kosmopolitismu myslím nezúčastní, lidé tady jsou naladěni mnohem defenzivněji. Máme tu řadu malých národních států, které se v dnešním světě tak jako tak cítí trochu ztracené. Evropa v roce 2050 bude tvořit jenom sedm procent světové populace. Máme své demografické, kulturní, ekonomické obavy, ale jsme nastaveni mnohem defenzivněji. Dokonce si myslím, že dopady Trumpa na krajní pravici v Evropě mohou být úplně jiné, než by člověk čekal.
Jaké?
Když loni na podzim vyhrál volby, pozice považované do té doby v Evropě za krajní najednou vypadaly jako hlavní proud. V Rakousku Norbert Hofer a ve Francii Marine Le Penová reprezentují strany, které se předtím řadu let v touze po vítězství velmi inteligentně posouvaly do středu. Ukrajují ekonomicky motivované voliče na levici a kulturně motivované na pravici. Nicméně po amerických volbách se oba kandidáti zamilovali do Trumpovy revoluční rétoriky. Proto nejspíš Hofer v opakovaných prezidentských volbách v Rakousku prohrál. Najednou zněl radikálněji a část jeho potenciálních voličů se vylekala. Totéž pozoruji u francouzské Národní fronty.
