Německý diktát? 15 z 19 zemí chtělo odchod Řecka z eura

Od chvíle, kdy 25. srpna Německo pozváním syrských uprchlíků fakticky rezignovalo na ochranu hranic schengenského prostoru a skoncovalo s úmluvou Dublin II, podle níž musí běženci požádat o azyl v první zemi Evropské unie, se přemítá se, proč to Berlín udělal. Jedním z častých vysvětlení znalců německé politiky a kancléřky Angely Merkelové je snaha o vylepšení obrazu bezcitných, pravidla bezhlavě vymáhajících diktátorů, který si Německo odneslo z řecké krize. Kancléřka a hlavně její ministr financí Wolfgang Schäuble nesmlouvavě tlačili Atény do výrazných škrtů a zvyšování daní, přestože země se už po pěti letech Německem diktované šetřící kůry propadala do čím dál hlubší recese. HDP kleslo od začátku „záchrany“ Řecka o 25 procent, nezaměstnanost se blíží 27 procentům.

Pokud toto vysvětlení alespoň z části platí, dá se říct, že neschopnost řešit krizi eura zažehla krizi migrační. Pozvání Angely Merkelové uvedlo do pohybu stovky tisíc lidí, pod jejichž přívalem teď aktuálně kolabuje slovinský bezpečnostní systém.

Za jeden z vrcholů německého diktátu vůči Aténám bývá považován návrh ministra financí Wolfganga Schäubleho z 11. července, aby Řekové dočasně opustili eurozónu a vrátili se k vlastní měně. Nebylo to úplné překvapení. Schäuble už nějakou dobu vypouštěl testovací balonky o sametovém rozvodu a novém Marshallově plánu pro postavení Řecka na vlastní nohy. Když to na zasedání ministrů financí navrhl natvrdo, zpráva se velmi rychle dostala ven. Díky Francouzům, kteří tento nápad rezolutně zablokovali. Mimochodem: přátelské opuštění eurozóny je nejlepším scénářem pro Řecko i celý zbytek měnové unie.

S německým diktátem je to ale složitější. Wolfgang Schäuble v čerstvém rozhovoru pro francouzský levicový deník Libération, který mu dává ostré otázky, vysvětluje: „Nebyl to žádný německý diktát. V místnosti bylo osmnáct ministrů financí členských zemí eurozóny, když nepočítáme řeckého. Všichni souhlasili, že Řecko musí dodržovat podmínky záchranného programu. Pokud by toho Řecko nebylo schopné, bylo by nejlepší, aby načas opustilo euro. Tento názor sdílelo patnáct z těch osmnácti ministrů. Proti byl jen Francouz, Ital a Kypřan. Nemůžete mluvit o německém diktátu. Tohle je pravda. Všechno ostatní je propaganda, nebo přinejlepším nepochopení,“ řekl Schäuble.

Je otázka, jestli to těch ostatních čtrnáct ministrů považovalo stejně jako Schäuble za nejlepší řešení, nebo prostě nechtěli jít proti německému názoru. Podobně jako třeba u povinných kvót na rozdělování migrantů cukli Poláci.

Právě na postoji k nedotknutelnosti eurozóny se láme německá a francouzská představa o Evropě. Němci chtějí, nebo donedávna chtěli, Evropu společných (rozuměj německých) pravidel. Francouzi chtějí skutečnou politickou a hospodářskou unii s přerozdělováním a silnou centrální mocí. Samozřejmě spravovanou francouzskými diplomaty, kteří jsou v ovládání institucí podstatně hbitější a šikovnější než Němci. Takže když německá kancléřka a francouzský prezident bok po boku v Evropském parlamentu hovoří o potřebě „více Evropy“, každý má na mysli něco jiného.

Francie se bojí, že pro Němce je euro jen pevnějším systémem fixovaných kurzů, který náramně pomáhá jeho vývozu. Ale že ho nevnímají jako nevratnou měnovou unii a jsou z ní připraveni kohokoliv vytlačit. Paříž má samozřejmě obavy, že jednoho krásného dne by v případě hospodářských potíží klidně mohlo dojít i na ni.

Schäuble teď odhaluje, že pro tuto vizi německé Evropy zvedli ruku všichni s výjimkou Italů a Kypru. To muselo být pro Francouze velmi nepříjemné rozčarování. Donedávna si mysleli, že přinejmenším v eurozóně mají na své straně jižní většinu. Teď šli s Němci ale překvapivě Španělé i Portugalci. Přes odpor Paříže si nakonec Berlín netroufl jít a Řekové zůstávají. Schäuble ale otevřeně připomíná, kdo má na své straně většinu.

Tento řecký střet zásadně ovlivnil celé řešení migrační krize. Francouzi byli ještě v létě, když Evropská komise s povinnými kvótami na přerozdělení migrantů přišla, proti stejně silně jako my nebo Slováci. Ještě pár dní před klíčovým rozhodováním ministrů vnitra, kde jsme byli přehlasováni, oznamoval francouzský prezident Françoise Hollande v televizi svým spoluobčanům, že jejich země je ochotna přijmout „několik stovek, možná dokonce tisíc (rozuměj jeden tisíc)“ migrantů. Povinné kvóty zavazují Paříž k několika desítkám tisíc. Den na to už Hollande peskoval před summitem v Bruselu maďarského premiéra, že jeho chování není slučitelné s evropskými hodnotami. Francouzi si jednoduše spočítali, že hrají podstatně vyšší hru o podobu Evropské unie. A že s přemisťováním běženců to vůbec nebude tak horké.

Odhad byl správný: dodnes se za velké mediální slávy přesunulo 19 Eritrejců z Itálie do Švédska. A nelíbí se jim tam, protože jim tam je zima. Než by došlo na přesuny do Francie, uteče ještě hodně času. Hollande je za tuto hru na evropské scéně ochoten platit dramatickým poklesem věrohodnosti doma. Značně zaostává nejen za vedoucí Marine Le Penovou, ale i republikány Nicolase Sarkozyho.

Těm souvislostem je dobré porozumět, než se zase pustíme do klišovitých debat o středoevropské xenofobii a příslušnosti k hlavnímu evropskému proudu.

Teď se odehrává podstatně zásadnější souboj o budoucí podobu Evropské unie. O to, jaká Francie o ní bude rozhodovat. A jestli v ní ještě budou Britové, kteří budou o svém setrvání nejpozději do roku 2017 rozhodovat v referendu. Teď je vůbec poprvé většina pro odchod.