Orlando a popírání reality

Chtělo by se říct, že reakce Donalda Trumpa na masovou střelbu v Orlandu nemohla být idiotštější. Nepočítáme-li první tweet, kterým jen konstatoval zprávu o střelbě, svou reakci na smrt padesáti lidí začal chvástáním, že dostává spoustu gratulací – za to, že správně odhadl, že dojde k džihádistickému útoku. Že ale dřív nebo později k takovému útoku dojde, předpovídal kdekdo – spíš by se dalo říct, že nikdo netvrdil opak. V dalších dnech pak Trump víceméně naznačil, že prezident Obama se nějakým způsobem na útoku podílel – „buď nic neví, anebo ví příliš dobře“ – a že je patrně muslim.

Jenže Trumpova nebyla ta nejidiotštější. Reakce Bílého domu, americké levice a mainstreamových médií byla mnohem horší. Jestliže Trump jeví paranoidní prvky, v jejich případě jde o plně rozvinutou psychózu vyznačující se popíráním reality.

Vývoj této reakce je z hlediska mediálních studií zajímavé sledovat – jedná se o něco nového, o formu totalitarismu v netotalitní zemi. Nastolování agendy v médiích a na sociálních sítích, sdílení a propagování patřičných správných „talking points“ se podobalo oficiálnímu vyhlašování hesel, jak je dovedli k dokonalosti maoisté či praktikovalo Rudé právo za nejhlubšího stalinismu. Sledovat to z vnějšku, s přístupem k faktům, je bizarní a zneklidňující zážitek.

Jazykem Rudého práva by byl oficiální narativ formulován takto: ani slovo o islámu, veškerou vinu zbraním. Veškeré informace, které tomuto narativu nevyhovují, se nevyhledávají, neopakují se, jsou potlačovány, vypouštěny v kontextu, nepoužívají se v argumentaci.

Jako každý teroristický útok i tento má více interpretací, jež se navzájem nevylučují. Floridský vrah Omar Mateen byl typický „radikalizovaný loser“, mladý muž, vždy charakterizovaný spolužáky ze střední školy jako přátelský, ale tichý, jemuž se pak v rané dospělosti věci přestaly dařit, začal mít velikášské představy, radikalizoval se. Tento popis pasuje na mnohé teroristy, pachatele masových útoků. Částečně pasuje i na Edwarda Snowdena.

Omar Mateen ale byl muslim. Syn přistěhovalců z Afghánistánu. Jeho otec se cítil být účastníkem afghánské politiky mnohem víc než americké a mimo jiné vyjadřoval díky Talibanu. Svého syna popsal samozřejmě jako toho nejlepšího, jakého si otec může přát, je samozřejmě v šoku, nikdy by ho nenapadlo atd. Zároveň připustil, jak syna rozčílil pohled na dva líbající se muže. Nedodal, že ještě pár hodin po útoku svého syna vystavil na YouTube video odsuzující homosexuály, a američtí novináři se ho na to neptali. Příliš se nezajímali ani o to, že jen pár týdnů před útokem přednášel v Orlandu britský imám, který se netají svým názorem, že správným trestem za homosexualitu je smrt. Novinářům nepřišlo divné ani to, že orlandské úřady na první tiskovou konferenci po útoku pozvali promluvit místního imáma – mimochodem člověka zastávajícího názor, že za útoky z 11. září 2001 si Amerika může sama.

Omar Mateen zaútočil ve stejné době jako Larossi Abballa, který ve Francii zabil policejního důstojníka a jeho partnerku. Oba před útokem přísahali věrnost (bayah) ISIS. Oba podle všeho reagovali na výzvu mluvčího ISIS al-Adnáního, který vyzval muslimy v západních zemích k útokům v době Ramadánu.

Mateen byl dvakrát vyšetřován FBI pro kontakty s teroristy a možnou islamistickou radikalizaci. Před dvěma lety si na něj stěžoval nadřízeným jeho spolupracovník Daniel Gilroy z bezpečnostní firmy G4S, kde pracoval – Mateen prý vedl agresivní rasistické, homofobní a islamistické řeči. Nadřízení si ale netroufli nic udělat, protože Mateen byl muslim, tvrdí Gilroy, který kvůli tomu z firmy odešel. Když americká média tuto zprávu přebírala, větu o tom, že nadřízení si netroufli na muslima, často vynechávala. FBI fakticky Gilroyův názor potvrdila, když, jak vyšlo najevo, ukončila Mateenovo vyšetřování s tím, že není nebezpečný islamista, jen se cítí jako muslim šikanován.

Levicový mainstream místo toho celou diskusi převedl do kontextu potřeby zákazu střelných zbraní. Totemickým předmětem zpravodajství se stala poloautomatická puška AR-15. K čemu někdo takovou zbraň potřebuje, ptala se média. Proč už dávno není zakázána? Jeden list vyslal redaktora ji koupit a zkusit z ní vystřelit. Reportér sepsal horrorovou story o pachu síry, bolesti v rameni a dočasném post-traumatickém stresovém syndromu, který utrpěl.

Jenže poloautomatické pušky jako AR-15 se sice vyskytují u masových střeleb, ale hrají v celkové kriminalitě v USA zanedbatelnou roli – tak zanedbatelnou, že FBI vraždy jimi spáchané ani nevede jako zvláštní kategorii ve statistikách. A ve státech Unie, v nichž je lze legálně pořídit, není počet vražd střelnými zbraněmi statisticky vyšší než ve státech s přísnou regulací zbraní (je v nich, pravda, vyšší počet sebevražd střelnými zbraněmi, ale to je jiné téma). K islamistickým útokům dochází úplně stejně v zemích s přísnou regulací zbraní. Útočníci, kteří loni v listopadu postříleli v pařížském Bataclanu sto třicet lidí, to dokázali navzdory regulaci zbraní. Tvářit se, že ne džihádisté, ale AR-15 je viníkem, znamená vygumovat ty pařížské mrtvé z historie.

AR-15 byla pravidelně ve zpravodajství označována za „útočnou zbraň“. To je marketingový pojem, který nic určitého neznamená, chtít je zakázat je jako chtít zakázat „útočné psy“. Často byla označována za „samopal“ (machine gun). Není to samopal, je to poloautomatická puška, civilní verze známé vojenské M-16. Ve verzi, v jaké si ji civilista může koupit, neumožňuje střelbu dávkou (tedy to, co vydává takové to charakteristické ta-ta-ta-ta-ta, podle kterého my laici ve filmu poznáme „samopal“). K vypálení každého náboje musí střelec stisknout kohoutek. Nemůže tedy zabít jedním stisknutím kohoutku desítky lidí, jak se lez běžně dočíst.

Víte, kde kromě USA lze AR-15 taky legálně koupit? V České republice. Podobných pušek jsou u nás legálně drženy stovky. Hrají v kriminalitě nulovou roli.

A ještě jeden fantaskní detail. Mateen nestřílel z AR-15. Střílel ze Sig Sauer MCX, švýcarské poloautomatické zbraně vyvinuté v roce 2013, která s AR-15 nemá konstrukčně nic společného.

To, že Mateen zaútočil na gay klub a byl, jak se ukazuje, tajný a sám sebe nenávidící homosexuál, příliš nepřekvapuje. Kdo se zajímá o islamisty, všimne si velmi rychle, že na jejich sexualitě je velmi často něco, řekněme, zvláštního. Pro americkou levici to ale je příležitost převést věc opět na domácí spor. Kdo v USA nepřeje homosexuálům? Křesťanská pravice. Takže ta za to vlastně jakoby může. O vztahu muslimů k homosexualitě se naopak nemluví a není divu. Není na světě muslimská země, v níž by víc jak deset procent obyvatel považovalo homosexualitu za morálně přijatelnou. Ve Velké Británii například ji akceptuje podle průzkumu z roku 2009 statistických nula procent tamních muslimů. Podle letošního průzkumu se jich víc než polovina domnívá, že je nejen nemorální, ale měla by být nezákonná. Není divu, islámské právo je v tomto ohledu dost jednoznačné.

Levice je jednak tomuto narativu „ani slovo o islámu, veškerou vinu zbraním“ pevně oddána, ale ti chytřejší z nich si také myslí, že je to politicky výhodné. Demokratická prezidentská kandidátka Hillary Clintonová má větší šanci, když bude mobilizovat radikální levý okraj, než politický střed. To je jediná možnost. Protože americká veřejnost ještě docela nezešílela a iracionalitu levicového narativu vidí. Vidí i komickou neznalost zbraní a střelecké kultury, jakou levice bezděky prokazuje. A regulace zbraní je v USA tím méně populární, čím více o ní Obama a levice mluví. Orlandská střelba proto Trumpovi politicky pomůže – bohužel. Většina normálních lidí usoudí, že diagnóza patologického narcismu je z hlediska národní bezpečnosti méně riskantní než totální psychotické popírání reality.