Šumanův objev: kde Babiš ukryl před státem 10 miliard
ANALÝZA
2
Členové skupiny Julius Šuman se stali mediální veličinou. Tentokrát přidali další díl k seriálu s názvem „Jak Andrej Babiš optimalizuje daně“. Nejdříve se psalo o tom, že nakoupil za jeden a půl miliardy korunové dluhopisy svého holdingu Agrofert, z jejichž výnosů nemusí platit žádné daně. Následovala druhá část, jak prodal Agrofertu firmy Profrost a Afeed za přemrštěnou cenu, což se zřejmě opět rovná vytažení nezdaněných peněz. Šuman teď pokračuje s historkou, jak Agrofert přesunul deset miliard do dceřiné firmy Imoba, z níž dvě miliardy zřejmě pokračovaly bez jakékoli daňové srážky opět přímo k Babišovi.
Imoba za všechny peníze
Pozoruhodný je i vznik Šumanova příběhu. Vychází prostě z údajů, které byly zveřejněny v obchodním rejstříku a nad kterými se dosud nikdo vážně nezamyslel. Dokumenty ukazují příběh společnosti Imoba, zabývající se správou nemovitostí, cateringovými službami a také půjčováním peněz zpravidla v rámci koncernu Agrofert.
Po roce 2007 průběžně vydávala akcie a Agrofert Holding, resp. jeho jediný akcionář Babiš, tyto akcie nakupoval. Do roku 2012 tak ve firmě Imoba zaparkoval ze zisku svého holdingu dvě a půl miliardy korun. Před parlamentními volbami v říjnu 2013 ale k tomu najednou přidal ještě osm miliard. V lednu 2014 převedl Agrofert všechny draze nakoupené akcie Imoby na společnost Synbiol a podle dokumentů za to nežádal protihodnotu. O deset měsíců později vyplatila Imoba svému majiteli dvě miliardy. Tímto majitelem byl jediný akcionář firmy Synbiol, tehdy už ministr financí a šéf hnutí ANO Andrej Babiš. Podle Šumana tak Babiš obešel zákon o dani z příjmu. Kdyby si nechal vyplatit zmíněné dvě miliardy jako dividendu, odvedl by finančnímu úřadu jako daň z dividendy 300 milionů.
Julius Šuman nepřinesl nezvratné důkazy, že vytažením miliard z Agrofertu prostřednictvím Imoby došlo k daňovému úniku. V každém případě však vyzval Finanční správu, aby případ prověřila, protože k úniku dojít mohlo. Sám Babiš by také mohl vysvětlit, jaký jiný účel mělo přesouvání peněz napříč holdingy. Šéf hnutí ANO se k tomu očividně nechystá a dotazy odbyl svou oblíbenou větou, že daně přece platí, vždyť jenom v letech 2006–2015 odvedl českému státu 23 miliard. A kdo z vás takové daně zaplatil? Opět tedy sází na příběh o největším zaměstnavateli České republiky, který poctivě platí daně a investuje zisk ve prospěch celé společnosti, a pokud bere nějaké dotace, tak jde ve srovnání s odvedenými daněmi o marginální částku.
Mýtus o hodném boháči
Ovšem právě poslední Šumanův příběh zpochybňuje Babišův mýtus dosud nejvíc ze všech polemik. Přesun prostředků Agrofertu ve výši deseti miliard do účetnictví firmy, u které není jasné, k čemu je potřebovala, se dá popsat i jako odkládání či úplné vyhýbání se povinnosti zaplatit celkem jeden a půl miliardy jako daň z dividendy. To není zanedbatelná částka ve srovnání s tím, kolik Babišův holding platí na daních. Oněch zmíněných 23 miliard totiž není součet všech odvedených daní, jak miliardář avizuje. Agrofert do toho počítá i 17 miliard na sociálním a zdravotním pojistném. Mnozí tuzemští podnikatelé obvykle považují za svou nehynoucí zásluhu, že „dali lidem práci“, a že tedy vůbec umožnili, aby za práci těchto lidí mohl stát inkasovat daně. V jiných zemích se naopak připomíná, že bez zaměstnanců by podnikatel nedosáhl žádného zisku. Jenom plní zákonné povinnosti, když kromě platu za ně posílá příspěvek na fondy veřejného pojištění.
Přesnější je říci, že Babišův Agrofert zaplatil „na daních“, tedy na dani z příjmu, za deset let šest miliard, další jedenapůlmiliardové platbě se však vyhýbá jenom v případu Imoba, z toho se odvodu ve výši tří set milionů zřejmě vyhnul už úplně. Také proto jeho daňové odvody nedosahují ani výše zemědělských dotací, které ročně inkasuje od českého státu a Evropské unie ve výši téměř jedné miliardy.
Nové odhalení Juliuse Šumana může přispět k probuzení společnosti a přiblížit příběh podnikatele Babiše realitě. Neliší se od těch opravdu dravých polistopadových podnikatelů, kteří zbohatli privatizací státního majetku a stát ždímou i nadále prostřednictvím dotací či veřejných zakázek. Když se přestane zdůrazňovat, že za své zaměstnance platí pojistné, pak dosud od státu o hodně víc bere, než mu dává. To se jistě nezmění, dokud bude kontrolovat vysoké státní funkce.
