Do sebe zahleděný svět. Bezprizorní lidé čtvrté průmyslové revoluce

Individualismus, tedy nevyvážená péče o sebe samotného bez většího ohledu na okolí, se promítá i do vyšších komunitních a národních úrovní, takže heslo „America first!“ se dá vztáhnout i na sebe samého či místo, kde žiji. Tento trend se kříží s krátkodobostí a částečností pracovních úvazků, takže obrovské množství lidí všude na světě žije v něčem, co se eufemisticky nazývá „nestandardní pracovní zařazení“. Tento typ zaměstnání bude charakteristický pro čtvrtou průmyslovou revoluci (4IR), která kolem nás porůznu začala.

Za první průmyslovou revoluci bývá považován nástup parního stroje (1784), druhá revoluce je spjata s celkovou industrializací a urbanizací (1890); lety do kosmu (1969) předznamenávají třetí průmyslovou revoluci a nyní začínáme žít v něčem jiném. Ponechme stranou technickou stránku věci a podívejme se na to, co tato vývojová fáze dělá se společností.

Eroze systémů sociální péče

Především dochází k postupné erozi systémů sociální péče, které byly navrženy jako ochrana před chudobou, nezaměstnaností a vysokým věkem. Globalizace přinesla výrobu v dalekých zemích, takže například Čína i se svou obrovskou pracovní silou najímá cizí dělníky, aniž by jim platila na penzijní systém. V mnoha firmách všude na světě – a to třeba i na amerických univerzitách – roste počet lidí, kteří nejsou kmenoví zaměstnanci se všemi běžnými benefity, ale pracují externě na krátké úvazky, žijí v mnoha případech stylem „z ruky do úst“, a co přinese budoucnost, budou řešit teprve, až se to stane. Společnost jako celek začíná stále víc uvažovat krátkodobě.

Stárnutí populace není jen evropský problém, ale také třeba čínský, kde porodnost z 5,7 v roce 1969 klesla na současných 1,6, takže v roce 2050 bude v Číně třikrát tolik starých lidí. OSN očekává, že náklady na penze a zdravotní péči se v roce 2050 celosvětově zdvojnásobí. Například v Chile, kde se výrazně prodloužil věk, se udává, že muži by na penzijní pojištění měli odvádět 18 % svých příjmů (ženy 14 %), aby se vůbec udržela skutečná výše dnešních penzí. Reálný odhad je ten, že penze budou během dalších třiceti let poloviční, pokud se systém nezmění.

Vůbec nejdramatičtější je situace v Indii, kde se počet pracujících od roku 1991 zvýšil o 300 milionů, ale bylo vytvořeno jen 130 milionů nových pracovních míst. V současnosti pracuje 93 % Indů v zaměstnáních bez sociální ochrany!

V Evropě je problém stárnutí nejvíc viditelný v Německu. Firmy jako BMW již předem plánují, že budou zaměstnávat lidi nad 65 let věku, a to třeba jen na několik hodin denně, a s předstihem přizpůsobují pracovní prostory starším a fyzicky méně výkonným lidem. Odchod do důchodu přestává být v životě jedince okamžikem typu „zítra půjdu do důchodu“, ale stává se dlouhodobým, postupným procesem odcházení.

I v Česku se objevují zajímavé, ale málo publikované projekty, jako jsou např. MAS, malé akční skupiny, podporované ze strany ministerstva zemědělství. Cílem je zejména na vesnicích, ale brzy se to začne týkat i měst, dát lidem dejme tomu nad 60 let možnost pracovat v nějaké komunitě, kde člověk nalézá jakýsi další smysl života, a navíc si přivydělá. Časem si umím představit podobné projekty i pro mladé městské obyvatelstvo. Zkušenosti jsou pochopitelně rozporuplné, protože některé skupiny se ve věku „sebezahleděnosti“ prostě povedou, zatímco jiné ne.

Celý esej Václava Cílka čtěte na EchoPrime nebo v novém vydání Týdeníku Echo zde.