Tak pravil Rychetský. Ale jeho obavy jsou málo

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se v pátečních Hospodářských novinách připojuje k rostoucí skupině těch, kdo skepticky posuzují schopnosti českých orgánů činných v trestním řízení. Těm byly, jak známo, před několika lety – za vlády Petra Nečase – takzvaně rozvázány ruce ke stíhání všeho, co uznají za vhodné. Přesnější než metafora s rozvázanýma rukama by možná bylo říkat, že společenská poptávka po odchytu tzv. velkých ryb pokud možno spjatých s politiky a ideálně přímo těch politiků, už byla tak velká, že jí orgány nemohly dál odolávat.

Podle pravidla, že v konstrukci „ano, ale mluvčímu leží na srdci až druhá půlka sdělení“, soudce Rychetský nejdřív pochválil represivní orgány za to, jak se pěkně emancipovaly – to považuje „za velice zdravé a přínosné“. Dělají bohužel při té emancipaci řadu chyb. Ty chyby nevznikají ze mstivosti, ale spíš z „odborné nezpůsobilosti. Oni se prostě pohybují na nezmapovaném území.“ Rychetský pak jako odstrašující příklad jmenuje kauzy, kdy se policie rozhodne stíhat zastupitele kdesi kvůli hlasování, jímž schválili odprodej obecního pozemku. Dalším krokem při takovém uvažování prý může být stíhání poslanců za hlasování v parlamentu. „Sdílím obavy, že tyto možné přehmaty, přešlapy a velmi neodborné výklady mohou stále ještě trvat. Dokonce dost dlouho.“

Končící týden podpírá Rychetského obavu hned třikrát: je to případ tří  bývalých poslanců „trafikantů“, jimž ministerstvo přiznalo odškodnění za neoprávněnou vazbu. Je to stažená žádost o vydání poslance a bývalého primátora Prahy Bohuslava Svobody. A je to především zpráva, že státní zástupce v kauze Nagyová obviní Janu Nagyovou-Nečasovou z nezaplacení darovací daně za prezenty od lidí, kteří chtěli sjednat termín u premiéra. To je v případu, který samy orgány pro větší přehled na začátku rozdělily na tři větve, zřejmě konečný výhonek na větvi nejdůležitější, „kmotrovské“. A nedoplatek darovací daně je náhradní a dost ubohé sousto pro veřejnost, jíž orgány původně avizovaly rozpletení mafie kolem úřadu vlády.

Nejde mi teď o vinu či nevinu Jany Nečasové, tu doufejme posoudí soud, ale o nepřijatelnou praxi, kdy speciální policejní jednotka někam vlítne a až následně řeší, jestli bylo její podezření nosné. A pokud ztratí jistotu, začne hledat, co jiného by se na podezřelého našlo. Může to být něco, co naše represivní orgány, dokud nevěděly, že původní linie vyšetřování je slepá, vůbec nezajímalo. Tzv. razie v klenotnictví v Pařížské ulici v Praze, kde se ověřovaly účtenky za šperky nalezené u Nagyové, se konala v únoru 2014, tedy až osm měsíců po razii na úřadu vlády.

Podobný vývoj můžeme sledovat i v jiných kauzách, nejnověji v případu firmy Excalibur, která se prý pod cenou dostávala k armádní výzbroji. Opět ÚOOZ nejdřív s velkým mediálním efektem rozhodil sítě, v nichž ale oproti jeho předpokladům nikdo z firmy neuvázl. Dva týdny poté je tu náhle obvinění manažerů z Excaliburu v úplně nesouvisejícím případu se skladováním údajně zakázaných min.
Třeba  to není osobní mstivost, kterou zmínil a vzápětí vyloučil Rychetský, mstivost v tom smyslu, že by orgánům šlo o to zničit konkrétní Nagyovou a konkrétního manažera z Excaliburu. Ale mohou se mstít jménům, která figurují v jejich vyšetřovacích spisech, za to, že svět je složitější, než si mysleli z odposlechů a z jejich obsahových analýz.

Jistěže fáze diletantských ranařů je extrémní reakce na předchozí nenormální stav, kdy orgány nesměly, nebo si myslely, že nesmějí stíhat. Přiznat tak jako Pavel Rychetský, že se děje cosi neblahého, a pak naznačit, že nám nezbývá, než to přečkat, je trochu málo.