Proč islamisté potřebují antiislamisty?

Představme si tři základní teroristické situace, které v tomto případě nazveme „tvrdou“, „měkkou“ a nenávistnou verzí terorismu. Tvrdá verze je dnes běžná například v Egyptě, kde teroristé útočí především na státní moc reprezentovanou vojáky a policisty. Cílem je typická válka o moc, která spočívá v zastrašení či v eliminaci silových složek. Naproti tomu v Belgii nebo ve Francii teroristé útočí na „měkké“ cíle, kterými je víceméně běžné civilní obyvatelstvo. Třetí druh terorismu je běžný např. v Izraeli a můžeme jej označit jako terorismus z nenávisti – mám takový vztek, že prostě potřebuji někoho zabít. V prvních dvou případech se uplatňuje určitá chladnokrevná kalkulace s politickou situací, zatímco třetí typ je nesen spíš jenom emocí.

Jaká strategie se může skrývat za „měkkými“ formami terorismu? Většinou máme pocit, že cílem teroristů je někoho zabít, ale co když to je jen prostředek k nějakému dalšímu, mnohem zákeřnějšímu cíli? Vezměme si situaci např. ve Francii, kde umírněná většina muslimů nemá svoji novou zemi ani příliš ráda, ale na druhou stranu tady žijí a tak ji ani nijak zvlášť nenávidí. Podobně i většina Francouzů se sice dívá na francouzské muslimy s určitou opatrností, ale přeci jen jako na své spoluobčany.

Pokud bych byl teroristický islamista a chtěl tuto situaci změnit, tak bych se snažil někoho zabít jen pro tu možnost, aby se alespoň z části vlažných Francouzů stali bojovníci, kteří nejspíš zaútočí na vlažné muslimy a tím z nich vytvoří zanícené islamisty. Nejspolehlivější prostředek, jak toho dosáhnout, by bylo vytvořit extrémní antiislamistické hnutí. Evropa s tímto jevem má určité historické zkušenosti – k rozpoutání protižidovského pogromu stačila skutečná či předstíraná vražda křesťana. A podobných případů bychom nalezli víc i v nedávné protiromské, srbsko-chorvatské či ukrajinsko-ruské historii.

Chci tím říct jednu podstatnou věc. V okamžiku, kdy si nějaká utajená skupina nebo nepřátelsky či dominantně naladěný stát začne zahrávat s lidmi z jiných států, tak bude pravděpodobně volit buď variantu strachu a nejistoty, anebo silovější verzi nenávisti. Strach a nejistota mají pasivní funkci počáteční fáze. Tiše a postupně rozleptávají společnost. Teprve na ni navazuje druhá silnější fáze nenávisti, která už je aktivní a přechází k činům, které eskalují podobně, jako se rozhoří malý ohníček.

Z bezpečnostního hlediska Evropa i USA a další státy přecházejí do fáze hybridních konfliktů, kdy přestává být jasné, kdo je nepřítel a proč útočí, anebo zda se jenom trénuje na možné budoucí konflikty. Vojsko už tak často nevyjíždí do vojenských prostorů na ostré střelby, to jen pár analytiků či hackerů si hraje s psychologií mas a vyvíjí své nové internetové zbraně. Tato situace začíná klást nové nároky na každého z nás. Vojenským cílem už totiž není vláda či armáda ČR anebo jiného státu, ale jeho občané. Civilní obrana už nespočívá v nasazování protichemické masky, ale ve schopnosti porozumět vlastním strachům a nenávistím. To není jednoduché a tak platí pravidlo – bát se začnu až za týden a nenávist radši o pár dní odložím, abych si sám neublížil.