Češi, černí pasažéři NATO. Máme plno řečí, ale dáváme nejméně

Po částech se skládají informace, co se vlastně odehrálo na květnovém summitu NATO v Bruselu. Zdejší novináři totiž hlídali, jestli se prezident Miloš Zeman sešel s americkým kolegou Donaldem Trumpem. Schůzka se nekonala, navíc se v okrajových médiích objevily spekulace, jestli Zeman pod vlivem alkoholu neudělal ostudu. Až dnes se na veřejnost dostávají informace o tom, že k ostudě došlo, viníkem ovšem nebyl Zeman, ale ministr obrany Martin Stropnický (ANO). Při schůzce šéfů členských států byla Česká republika označena za stát, který investuje nejméně do obrany a v NATO hraje roli černého pasažéra. Podle důvěryhodných zdrojů nezbylo Zemanovi před cizími státníky než se omlouvat, že jako premiér by něco takového nepřipustil.

Generál Petr Pavel je předsedou vojenského výboru NATO, přesto prestiž Česka v alianci poklesla k nule, protože Stropnický nevyužil ani svůj hubený rozpočet a nenakoupil zbraně, jimiž by obnovil armádní vybavení ze 70. let. Kdyby to dokázal, nepoklesly by tuzemské výdaje na obranu na skandálních 0,97 procenta, Češi by se nestali obětním beránkem, protože neplatičů v Alianci je víc, a na poslední místo by se propadl někdo jiný. Sám Zeman se po návratu z Bruselu zachoval uměřeně a pouze připomněl, že se Česko zavázalo k obranným výdajům ve výši dvou procent HDP. „Za naši bezpečnost musíme zaplatit,“ řekl tehdy Zeman a podle mluvčího Jiřího Ovčáčka žádné další komentáře nebudou.

Čtyři ztracené roky

Špatná pověst postihla Čechy do určité míry nespravedlivě. Směrnici o dvou procentech loni splnily z 28 členských zemí NATO jen USA, Británie, Řecko, Estonsko a Polsko. Relativně méně než Češi odvedli Belgičané (0,93 %) a Španělé (0,81 %). Jde ovšem o státy s velkými rozpočtovými problémy, zatímco Češi se před mezinárodní veřejností chlubí skvělou kondicí veřejných financí. Ostatní východoevropské státy se chovají jinak. Litevci, Lotyši, Rumuni, Bulhaři, Černohorci i Albánci utrácejí za armádu přes jeden a půl procenta HDP, přitom jejich výdaje prudce rostou. Obdobně laxní jako Češi byli jen Maďaři (1,04 %), premiér Viktor Orbán však prokázal, že se snaží poměry zlepšit.

Čechy postihlo něco jako kolaps, i když po nástupu Sobotkovy vlády byly ke zlepšení poměrů v armádě ty nejlepší vyhlídky. Stropnický i bezpečnostní experti koaličních stran tehdy dostali od všech zástupců opozice ujištění, že podpoří zvýšení armádních výdajů až ke dvěma procentům v roce 2020. Dohoda se však neuzavřela, protože se proti ní ozval ministr financí Andrej Babiš (ANO) a jeho podřízený Stropnický námitky akceptoval. Koalice se nakonec dohodla, že se útrata armády zvýší v roce 2020 na 1,4 procenta. Opozice s tím nesouhlasila a další vývoj jí dal za pravdu. Po zkušenostech s migrační krizí a teroristickými útoky v Evropě se TOP 09, ODS, Úsvit a někdy i komunisté snažili prosadit zvýšení armádních výdajů při hlasování o jednotlivých rozpočtech. Poslední návrh Jany Černochové (ODS) z loňského podzimu požadoval na nákup nové výzbroje navíc deset miliard, které by se škrtly hlavně z podpory zemědělských podniků. Koalice včetně ministra obrany však doporučení bez velkých řečí odmítla. Tehdy se rozhodlo, že Češi letos převezmou roli černých pasažérů.

V dalších měsících Stropnický definitivně ztratil svou původně dobrou pověst. „Ze začátku dělal na všechny dobrý dojem. Chodil pravidelně do sněmovny, všechno ochotně vysvětloval,“ vzpomíná armádní expert TOP 09 Marek Ženíšek. Také se mu koaliční i opoziční poslanci odměnili takřka absolutní důvěrou. „Měl veškeré výhody, o kterých se mohlo dřívějším ministrům jen zdát. Podporu napříč kluby, peníze z rostoucí ekonomiky, ministra financí ze své strany,“ vzpomíná Ženíšek na začátky Stropnického ministrování. O tom, že ministr důvěru zklamal, se zástupci všech stran definitivně přesvědčili v dubnu, když dostali první verzi rozpočtu na příští rok. Obsahuje údaje o tom, že ve výhledu na rok 2020 připadá na ministerstvo obrany 64,3 miliardy korun, tedy 1,16 % HDP. To je sice o 12 miliard víc než letos, ale o 14 miliard méně i proti opatrné koaliční dohodě, že armádní výdaje dosáhnou 1,4 procenta HDP.

Armáda, která nemá trenky

Všeobecná deprese se ventilovala v květnu při skandální debatě nad novelou o vojácích z povolání. Poslanec Josef Hájek (ANO) při ní neopatrně prohlásil, že před nástupem Stropnického byla armáda v dezolátním stavu. „Polovina chlapů neměla boty, druhá neměla trenky!“ rozohnil se Hájek a zdůraznil, že od té doby jde křivka jen nahoru. Tím se dotkl citlivého místa: armáda zaostává nejen v celkových výdajích, ale především v nákupech zbraní a dalšího materiálu. Údaje NATO jsou jednoznačné. Aliance vyžaduje, aby každá armáda investovala do svého vybavení nejméně 20 procent svého rozpočtu, přesto Češi loni utratili jen 6,7 %, což odpovídá třem miliardám korun a sotva polovině výdajů z roku 2012. Jsme i v tomto směru propadlíky, konkrétně po Slovinsku, Černé Hoře a Belgii čtvrtí nejhorší. Emotivně na to upozornila poslankyně Černochová z ODS. Prohlásila, že pod Stropnickým vojáci „nemají ani trenky, ani boty, nemají ani přilby, vesty, stejnokroje a nemají ani techniku“. Za vlády občanských demokratů se alespoň nějaká technika kupovala, i když Evropa čelila ekonomické krizi. „Vzpomene si někdo na jediný velký nákup, který pan Stropnický dotáhl do konce?“ ptala se Černochová. Odpověď nedostala.

Její kolega Zbyněk Stanjura doplnil, že ministr nedokáže ani vyčerpat svůj rozpočet, a do úplně obecné roviny debatu vytáhl Ženíšek z TOP 09: „Pan ministr je jeden z nejhorších ministrů obrany. A víte proč? Protože promarnil hospodářský růst,“ prohlásil. Lidovec Ivan Gabal ho doplnil slovy, že koalice „promrskala obrovskou podporu veřejnosti a zájem na výstavbě armády“. Sociální demokraté do debaty nezasahovali, ovšem jejich expert Jan Hamáček v té době prohlásil, že ministerstvo nedokáže dotáhnout do konce nejen žádný z velkých nákupů, ale že „problémy jsou dokonce u uniforem, vest i přileb“. Komunista Zdeněk Ondráček připomněl, že před rokem 1989 byla armáda sedminásobně větší a vojáci měli jak trenýrky, tak boty. „Takže tak jste to dopracovali,“ řekl ostatním. Stropnický odpověděl, že na postpubertální urážky a vtipy na úrovni gymnázia reagovat nebude. K tomu dodal, že asi tak špatný ministr nebude, když ve funkci vydržel déle než kterýkoli z jeho předchůdců, a vzbudil tak další emoce. Konflikt mezi ministrem z ANO a zbytkem politické scény se posléze rozhodl na bruselském summitu NATO ve prospěch kritiků.

Hádka ve sněmovně, kde to Stropnický schytal od všech, ani katastrofická bilance v rámci aliance nemusí samy o sobě běžného občana děsit. Skutečná potíž spočívá v tom, že jde o vážné varování před nízkou bojeschopností armády.

V muzeu Varšavské smlouvy

Pochybnosti o tom, zda česká armáda vůbec dokáže bránit svou zemi, se postupně šíří. Dokonce jsou hlavním motivem pro vznik nové obskurní strany BOS (Bezpečnost, odpovědnost, solidarita), se kterou chce jít do voleb někdejší ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování Jaroslav Štefec. Pokud se daňový poplatník začne zajímat o stav armády, tak to na první pohled vypadá, že ani obranu vlasti nemá za úkol, ale že má především chránit dědictví Československé lidové armády a Varšavské smlouvy z období před rokem 1989.

Letošní rozpočet dosahuje 53 miliard, z toho ovšem sedm miliard opravdu nejde na obranu, protože vláda do armádního rozpočtu ukrývá i výdaje na důchody bývalých vojáků. Necelých dvacet miliard pak spolknou platy 23 tisíc vojáků a sedmi tisíc dalších zaměstnanců, zhruba stejná částka zajišťuje běžný provoz včetně zahraničních misí. Vzhledem k ostatním zemím NATO mají Češi zhruba polovinu vojáků, než by na ně podle počtu obyvatel připadalo. Významně hůře na tom jsou Slováci, stejně zaostávají ještě Černohorci, Maďaři a Němci. Ještě vážnější je fakt, že zdejší vojáci nemají přístup k moderním zbraním. Letošní rozpočet sice počítá s útratou sedmi miliard za vybavení, dosavadní průběh nákupů však varuje, že ani letos se nepřekročí čtyřmiliardová hranice z posledních let.

Přehled výzbroje tuzemské armády a neúspěšná snaha o její modernizaci či doplnění je jednou z nejvíce tristních informací o České republice. Většina zbraní pochází ještě z komunistických dob a ani omezené nové nákupy často neodpovídají parametrům NATO. U pozemních jednotek je ještě nejmenší problém s tanky. Před Listopadem armáda používala sovětské obrněnce T-72. Z původní flotily 543 vozidel jich zbylo ve skladech 90, při výcviku se jich používá třicet, které byly modernizovány na přelomu století. Obdobný postup zvolili Poláci, kteří ovšem byli velkorysejší. Vedle 586 zakonzervovaných T-72 používají 233 strojů, jež byly modernizovány pod názvem PT-91 Twardy. Udělali ovšem něco navíc, když počátkem 90. let odebrali z Německa přes stovku starších tzv. leopardů, před třemi lety pak koupili už 119 leopardů v ceně odpovídající 50 miliardám korun. Poláci jsou mezi postkomunistickými státy výjimkou, všichni ostatní se spokojili s vylepšenými ruskými tanky, případně žádné obrněnce nemají. Nákupy plánují Estonci, Bulhaři jednají s Němci o leopardech, Češi stejnou nabídku odmítli.

Větší nedostatky máme v obrněných transportérech. Armáda dosud spoléhá na 180 slavných pásových transportérů BVP-2, vyrobených ve slovenské Detvě v 70. a 80. letech. V posledním čtvrtstoletí koupila armáda za 14 miliard stovku rakouských kolových vozidel Pandur II, jednu z mála technických vymožeností, kterou Češi sdílejí s ostatními zeměmi NATO. Dělostřelci jsou dosud odkázáni na necelou stovku samohybných houfnic DANA, předlistopadový výrobek z Dubnice nad Váhom.

Letectvo se svého času zbavilo ruských stíhaček MiG-29 a před dvanácti lety pronajalo čtrnáct stíhaček Gripen, které mají nedostatek v tom, že je kromě Maďarska nepoužívá žádná země NATO. Kromě Iráku jinde nelétají lehké bojové letouny L-159 ALCA. Armáda jich převzala šestnáct z nepříliš úspěšného projektu továrny Aero. Podařilo se vyřešit vzdušný transport nákupem čtyř španělských letounů CASA po miliardě korun. Především k transportním účelům může armáda použít několik legendárních ruských vrtulníků Mi-8, které se vyrábějí od 60. let. Před dvanácti lety Češi získali v rámci deblokace ruského dluhu šestnáct vrtulníků v modernější verzi Mi-17, osvědčených v bojích v Afghánistánu.

Teď to podepíšeme

Stropnický není jediným ministrem odpovědným za to, že se armádní výzbroj zpravidla bez náhrady odepisuje. Nejen on, každý jiný ministr by při nákupech zbraní myslel jednak na obranu země, jednak na své vlastní bezpečí. Dva výjimečné nákupy moderní výzbroje, tedy transportérů Pandur a letadel Casa skončily odsouzením premiérova poradce Marka Dalíka a žalobou proti ministryni obrany Vlastě Parkanové (TOP 09).

Expert ČSSD Hamáček tvrdí, že jediným Stropnického nákupem bylo pořízení 12 tisíc útočných pušek CZ 805 BREN a dalších ručních zbraní za 1,4 miliardy. Ministr se pod tlakem pustil do jednání o dalších akvizicích, vypadá to však, že se vyhýbá tomu, aby z ohledu na případné trestní stíhání podepsal nějakou smlouvu. Letos byla přece jen uzavřena smlouva na modernizaci vrtulníků M-17 v hodnotě 190 milionů, kromě toho na 20 dalších vozidel Pandur za 2,1 miliardy. Nové pandury budou vyrobeny v továrně Tatra v Kopřivnici a armáda je dostane nejdříve za dva roky. Tím se její akceschopnost významně nezvýší, mluvčí ministerstva obrany Petr Medek však slibuje, že do konce roku se to s nákupy zlepší. Měly by se uzavřít smlouvy se společností Tatra na modernizaci 33 slovenských houfnic DANA za 1,27 miliardy, stejná Tatra by měla od roku 2020 dodávat 62 francouzsko-českých kolových transportérů Titus za 4,8 miliardy. Až 4,4 miliardy armáda vydá na 80 lehkých obrněných vozidel na podvozku Iveco. Na nižší miliardové úrovni bude i nákup osmi izraelských 3D radiolokátorů MADR, na víc než miliardu přijde 16 švédských raketometů.

Přesto lze pochopit nervozitu ostatních politiků. Je možné, že Stropnický opravdu nechává podpisy čtyř smluv na období po volbách a před nástupem nové vlády, aby se vyhnul případným skandálům. Nějaký výhodný kontrakt, jako je třeba pořízení radiolokátorů z Izraele, může využít jako trumf své volební kampaně. Po zkušenostech z uplynulých let však existuje i varianta, že se po odchodu Stropnického z úřadu ukáže, že šlo o plané sliby.

Ani zmíněné nákupy nepřinesou převrat do výzbroje zdejší armády. Opravdu novou a těžkou techniku za částky v řádu desítek miliard mají zajistit smlouvy, které jsou jenom ve vzdálené perspektivě. O nákupu dvanácti víceúčelových vrtulníků se podle mluvčího Medka rozhodne v první polovině roku 2018, koncem téhož roku se prý vyřídí zakázka na 210 pásových transportérů, které konečně nahradí BVP-2, ještě o rok později se bude nakupovat 17 moderních děl. Nejdražší budou transportéry, u nichž se spekuluje o ceně až 50 miliard. „Očekávanou finanční výši kontraktů nemůžeme komentovat,“ zpochybňuje údaje o miliardách mluvčí Medek. Jisté však je, že opravdu velké nákupy na úrovni pandurů z dob Marka Dalíka čekají na příštího ministra.