Komentář
Komunistická zlatá mládež našla svou stranu

V Mladé frontě Dnes vyšel v pátek zajímavý text, který sice nepojednává přímo o majiteli listu Andreji Babišovi, ale přesto o něm nepřímo dost napovídá. Objektem zájmu je jistý Jozef Kubů, prokurista jedné z firem Agrofertu a důležitý „řadový“ člen Babišova ANO v Praze. Pán, který se objeví, když je třeba v organizaci provést řeznickou práci a zrušit pobočku, člověk, který podle odborníka na StB Radka Schovánka v 80. letech patřil ke špičkám československé rozvědky.

V textu padají další jména, buď známá odnedávna – členka odboru „nelegálů“ předlistopadové rozvědky Radmila Kleslová – i dosud neznámá: Petr Jetmar, šéf ANO na Praze 15, za normalizace evidovaný jako důvěrník StB v prostředí závadové mládeže, s Babišem se zná od svých čtrnácti let, poněvadž „jeho i Babišovi rodiče pracovali v diplomatických misích na Západě“, nebo místopředseda hnutí na Praze 2 Jaroslav Oupic, který znal Babiše před listopadem taky, poněvadž „oba působili v Maroku jako pracovníci zahraničního obchodu.“

Tady opouštíme stránky MfD a doplňujeme ze starších veřejných zdrojů: eurolídr Pavel Telička, syn komunistických diplomatů a v dospělosti sám komunista pracující na ministerstvu zahraničí; Martin Komárek, syn člena ÚV KSČ Valtra Komárka, v dětství s rodiči na Kubě; dokonce i ten lehce zarostlý a lehce neohrožený herec Martin Stropnický trávil část dětství v zahraničí s rodiči-diplomaty (skončilo to rokem 1968, staří Stropničtí měli evidentně víc charakteru než staří Babišovi, Teličkovi, Jetmarovi).

A abychom se neomezovali na členy či exponenty hnutí – ke spolehlivým podporovatelům patří třeba velkopodnikatel Jiří Šimáně (viz nedávný rozhovor v HN), před revolucí taktéž pracovník Podniků zahraničního obchodu. Mezi těmi, kdo sice nejsou přímo spjati s ANO, ale zásadně přispěli k zahájení tzv. protikorupčnické revoluce, z jejíhož seznamu hledaných byl explicitně vyjmut právě Babiš, patří jedno z předních míst matematikovi a milionáři Karlu Janečkovi – dětství trávil s rodiči v Bonnu, kde jeho otec pracoval oficiálně jako diplomat a neoficiálně jako rozvědčík. Dalo by se ještě pokračovat.

Jistě – děti nemohou za své rodiče, ale kdyby v nějaké politické straně vyrostla významná část předáků v cirkusáckých rodinách, asi by se o tom psalo a analyzovalo by se, jak se to na chování strany může projevit. Tady navíc ve většině zmíněných případů děti pokračovaly v cestě rodiči vyšlapané i v době, kdy už nesly odpovědnost samy za sebe.

Jako v každém správném lidovém hnutí – a tím dnes ANO bez ironie je – se sejdou různé typy, v Babišově nabídce se vedle dorostu PZO najde i nějaký ten disident a la Hana Marvanová. Přesto se otevírá otázka, zda už výskyt lidí s určitým životopisem nedosahuje v ANO té kritické masy, od níž je možné psát o hnutí jako o fenoménu, v němž je vyšší než malý výskyt příslušníků rodin normalizační buržoazie, zpravidla dětí zasloužilých kádrů, které před listopadem nestihly plně rozvinout svoje osobní nadání. 

Tím nechci naznačovat, že by se tato skupina snažila vrátit poměry osmdesátých let. Ani rakouští Svobodní, strana nikoliv nácků, ale dětí nácků, ani řekněme maďarští socialisté, tedy děti komunistické nomenklatury, se nesnažili restituovat poměry, v nichž jejich tatínek byl Pan někdo. „Jen“ je pojila zvenčí ne vždy postřehnutelná soudržnost a přání, aby se doba, kdy sami byli nadějnými kádry, přestala stigmatizovat.