Jan Tříska a odcházející „šestatřicátníci“

Karlův most je docela podivné místo, koexistuje na něm věčnost, nebo aspoň věkovitost, a efemérní pouťovost, sochy světců a pod nimi v sezoně frmol jak v metru během špičky, podobně uštvaný. Spěchající turisté, kteří se snaží splnit denní normu zážitků, průvodci s megafony, prodejci všelijakého toho uměníčka, orientální nevěsta a ženich, kteří si přišli udělat fotku na tu romantickou lokaci. Živé místo a taky místo zbavené smyslu, velmi pražské, nejpražštější a zároveň ztrácející identitu, proměňované v kulisu. Smrtelný pád herce Jana Třísky na to místo nějakým hrozným způsobem patří, tím, jak byl – podle dostupných informací – absurdní a zároveň nepostrádal jakousi smutnou velikost.

Protože Jan Tříska byl herec, k němuž velikost patřila, výrazná a uhrančivá tvář i hlas, dokonalá dikce, magnetismus, jaksi samozřejmá teatralita. Nezažil jsem tu jeho nejvýznamnější éru v Krejčově Divadle za branou, jako kluk jsem ho znal z televize a už tehdy na mě jeho projev působil jako odjinud. Byla v něm nějaká lehkost, esprit, který byl protichůdný utaženosti a přikrčenosti normalizace. Nepatřil do ní, i když se párkrát přizpůsobil. Nepřekvapí, že v těch „jejich“ věcech už nechtěl dál hrát, zvlášť když nastartovala kampaň proti Chartě 77, mezi jejímiž signatáři měl přátele včetně Václava Havla. Emigrovat do cizí země, navíc po čtyřicítce je pro herce těžké rozhodnutí, z hlediska kariéry velmi riskantní, Tříska musel počítat s tím, že ho za oceánem budou čekat těžké časy, že tam jen sotva může dosáhnout postavení hvězdy, jaké měl doma. Janu Třískovi přálo štěstí a taky mu svou usilovností jistě napomáhal, měl příležitost pracovat s významnými divadelními režiséry, pro menší role ho využíval i Hollywood, mihl se v ledasčem (především coby mysteriózní pán z Východu), k obživě to jistě napomohlo a snad byla i legrace. 

Tříska byl z generace „šestatřicátníků“, lidí, kteří vytvářeli československou kulturu šedesátých let se všemi jejími výraznými vzepětími. Byla to jiná doba, říká se dneska. Především to ale byli jiní lidé s jinými ambicemi, jinými nároky na sebe i druhé, jinou erudicí a jinou životní zkušeností. Lidé, prázdná místa, jež nemá kdo zaujmout.