Je rodina a pak její imitace. Hodnoty erodují, říká Duka

Rozhovor s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou se konal měsíc po masakru v pařížském časopise Charlie Hebdo, při kterém útočníci křičeli „Alláh je velký“. Ačkoliv teroristé jistě nepředstavují typické muslimy, přece jsou muslimové i v Evropě zřetelně sebevědomější a asertivnější než křesťané. Na zakřiknutost českých křesťanů si nedávno postěžoval Václav Klaus: proti agendě „homosexualismu“ se prý musel stavět v úřadu prezidenta on, zatímco biskupové mu jen soukromě gratulovali k odvaze.

V době rozhovoru pro Týdeník Echo Dukova pražská arcidiecéze zveřejnila výsledky průzkumu mezi návštěvníky katolických kostelů konaného loni v říjnu. Průzkum se koná pravidelně jednou za pět let. I z toho nejnovějšího vyplývá, že do kostela v pražské arcidiecézi pravidelně chodí na 45 tisíc katolíků. Je to zhruba stejný počet jako před dvaceti, patnácti, deseti a pěti lety. Rozdíl – dosti překvapivý – je v tom, že se publikum katolických kostelů v Praze a okolí výrazně omlazuje.

Ve sněmovně se chystá návrh zákona, který umožní párům stejného pohlaví, aby dítě, jehož je jeden z páru biologickým rodičem, ten druhý mohl adoptovat. Jak se na to díváte, považujete to za další epizodu v dlouhém příběhu eroze rodinných hodnot?

Ano, skutečně to patří do této vývojové křivky, která u nás začínala iniciativou pro registraci partnerů stejného pohlaví. Už tehdy jsem veřejně říkal, že návrh nepovažuji za rozumný, protože vymožeností typu informace o zdravotním stavu partnera, které se tehdy uváděly jako argument, je možné dosáhnout i jinak než speciálním zákonem. No a pak, po schválení toho zákona, byl v řadě obcí okamžitě registrační úkon imitován jako uzavírání manželství, ke kterému si páni starostové brali i trikoloru – což bylo mimochodem protizákonné jednání, ačkoliv se netrestá. Od té doby se datuje neutuchající tendence uvést na jednu rovinu manželství a soužití párů stejného pohlaví.

Zdá se, že ačkoliv katolická církev se proti takovým iniciativám opakovaně vyslovuje, nemá to skoro žádný reálný dopad na zákonodárce nebo na veřejné mínění.

Ta tendence ve veřejném životě tu skutečně je, postupuje. Všechno ale může vypadat jinak, až se jednoho dne, někdy za dvě generace, bude sčítat žeň toho, co dnes podobnými zákony způsobujeme.

Na co po těch dvou generacích můžeme přijít?

Přeci už dnes vám psychologové mohou vyprávět o problémech, s nimiž se často musejí vyrovnávat lidé z neúplných rodin, kteří mají problémy s navazováním vztahů, někdy nevědí, jak plnit svou biologickou roli.

Tady by příznivci liberalizace namítli, že dětem, které by jinak vyrůstaly v děcáku, se aspoň dá možnost vyrůstat v kompletní domácnosti.

Vím, vím, ale soužití dvou lidí stejného pohlaví prostě není rodina. Slovo rodina je od slova rod, od slova rodit. Já nemohu rodit a ženy nemohou plodit. Tady se v podstatě pokračuje v marxistické vizi, jako že přírodu můžeme předělat. Ovšem tím se budeme neustále ocitat mimo rámec biologie. Protože každé dítě potřebuje ke svému životu oba vzory, jak mužský, tak ženský. Nedostatek jednoho z těch vzorů je v dalším životě deficit, což nám potvrzuje i dětská pedagogika. A proto já ty adopce nepovažuji za vhodné. Je skutečná rodina a pak jsou její imitace.

A jak se vyrovnáváte s tím, že se vaší církvi příliš nedaří tomuto proudu efektivně čelit?

Víte, církev není ani politickou stranou, ani institucí, která by ovládala svět. To bychom taky mohli vyžadovat dodržování desatera, vždyť i desatero často není dodržováno. Nám zůstává základní pohled, že poslední slovo nepadne teď, že je vložené do řádu přírody, že patří Bohu. Do jisté míry si musím postěžovat i na práci médií. Když se například ve Francii, přímo v Paříži, konaly před dvěma lety ohromné demonstrace na podporu rodiny, zprávy o tom se moc nepublikovaly, a když už, čísla účastníků byla vědomě snižována.

Celý rozhovor s Dominikem Dukou o hodnotách, soužití s muslimy i katolickém pohledu na Jana Husa čtěte v aktuálním vydání Týdeníku ECHO.