Vývoj vztahů Izrael-EU: odkládání nevyhnutelného

Březnové předčasné parlamentní volby opět ovládl Benjamin Netanjahu. V souvislosti s Netanjahuovým vítězstvím si hlavní evropští představitelé dělají starosti s pokrokem mírových jednání v rámci izraelsko-palestinského konfliktu. Staronový premiér totiž několika kontroverzními předvolebními výroky silně otřásl důvěrou těch, kteří doufali v brzké vyřešení dlouhotrvajícího blízkovýchodního konfliktu.

Pozdvižení vzbudila zejména premiérova videozpráva uveřejněná na sociální síti Facebook v dopoledních hodinách volebního dne, v níž mj. prohlásil: „Pravicová vláda je v nebezpečí. Arabští voliči jdou masově volit. Levicové nevládní organizace je v autobusech svážejí do volebních místností.“ O den dříve Netanjahu v rádiu popřel všechna minulá prohlášení o možném soužití Židů a Palestinců, když uvedl, že ve světle současných událostí „kdokoli, kdo se odhodlá etablovat Palestinský stát a evakuovat území, se vzdává tohoto území na úkor útoků radikálních islamistů proti Izraeli.“ Netanjahu se posléze za svá slova o arabských voličích omluvil, ale učinil tak až po volbách…

Strana Likud Benjamina Netanjahu dokázala oproti očekáváním získat 30 křesel ve stodvacetičlenném Knessetu, izraelském parlamentu, a porazila tak svého hlavního rivala, Sionistický svaz, o šest křesel. Na domácí scéně stále kritizovanější Netanjahu pak byl prezidentem jmenován, aby sestavil vládu, což se mu podařilo v poslední možný den, 6. května. Konzervativní pravicovou koalicí tvořenou jedenašedesáti mandáty si v Knessetu zajistil nejtěsnější možnou většinu.

Jednotlivé členské země EU, které společně tvoří unijní zahraniční politiku, mají s Izraelem víceméně korektní vztahy. V průběhu 67 let od vzniku Státu Izrael však došlo k několika roztržkám. Všechny státy tzv. východního bloku (kromě Rumunska) přerušily diplomatické vztahy s Izraelem po šestidenní válce v roce 1967 a k jejich obnovení došlo až po pádu železné opony. V mnohých z těchto států pak Izrael paradoxně našel spolehlivé spojence, např. Českou republiku, Polsko, Rumunsko či Slovensko.

Obzvláště pozitivní vztah si k Izraeli vybudovala Česká republika, které (resp. tehdejšímu Československu) jsou Izraelci zavázaní za dodávku zbraní v boji za nezávislost v roce 1948. Co na tom, že tato dodávka zbraní byla dirigována Sovětským svazem v rámci jeho geopolitických záměrů. V novodobé české historii je ČR Izraeli spojencem např. na půdě OSN, kde jako jediná země EU hlasovala proti rezoluci, která Palestině garantovala status nezávislého pozorovatele při OSN.

Ke krizovým momentům izraelsko-evropské historie patřilo také odvolání izraelského velvyslance z Rakouska v letech 2000–2003 po té, co se xenofobní a antisemitský politik Jörg Haider a jeho extrémně pravicová strana FPÖ dostali do rakouské vlády. Izraelský velvyslanec byl v říjnu 2014 odvolán také ze Švédska v reakci na jednostranné uznání Palestinského státu švédskou vládou. Určitým antipatiím čelí židovský stát také v Irsku a Maďarsku. Irové vnímají Stát Izrael jako koloniální velmoc a vidí ho v jasné paralele s Velkou Británií, která prosazuje své zájmy v Severním Irsku. Konflikt mezi Židy a Palestinci je v Irsku připodobňován ke konfliktu britských protestantů a irských katolíků a Irové tak přirozeně sympatizují s Palestinci. V Maďarsku žije na 50 tisíc Židů, kteří se ve své zemi nemohou cítit příliš bezpečně, vzhledem k anketám ukazujícím že až 20 % Maďarů je horlivými antisemity. Znepokojující je i rostoucí popularita extremistické strany Jobbik.

Mimo to má Izrael v Evropě silné spojence v podobě velmocí Německa a Francie. Ti však musí hrát i vysokou hru mezinárodní politiky, a tak čas od času svolí k ústupkům, které zpochybňují jejich partnerství s Izraelem. Vlivy na tvorbu jejich politiky jsou různorodé, ale jedna věc je jasná – Izrael se na ně může těžko spolehnout, bude-li pokračovat ve výstavbě nelegálních osad na Západním břehu.

Právě výstavba osad je kritickým bodem reportu Evropské komise za rok 2014. Izrael je zde nabádán k urychlenému obnovení blízkovýchodního mírového procesu, respektování principů mezinárodního práva a lidských práv na okupovaných územích a při zacházení s uprchlíky a žadateli o azyl, zajištění rovnosti všech izraelských občanů, spolupráci s UNHRC atd. S opětovným zvolením Benjamina Netanjahu a s přihlédnutím k jeho ultra-konzervativní koalici je možnost jakéhokoli významného posunu v mírových vyjednáváních bohužel nereálná.