Prezidentský neřád. Zeman se paradoxně zasloužil o stát
Za řády a metály, jimiž nedávno vyznamenal prezident osobnosti, které se zasloužily o stát (společnost) nebo prokázaly mimořádnou odvahu, se snesla na jeho hlavu mohutná a oprávněná kritika. Z hlediska morálky i výběru významných a příkladných osobností jde o zneužití státního ceremoniálu. Je chucpe ocenit dva nýmandy – kamarády filmaře nebo oslavovanou popovou zpěvačku jen proto, že jemu pomohli při cestě na Hrad.
Ani nejvyšší Řád Bílého lva udělený čtyřem zahraničním osobnostem neunikl uštěpačné pozornosti; nepatří snad slovenský premiér do stranického rodokmenu jako bývalý kancléř Rakouska? A není jejich vztah k Českému státu právě tak samozřejmě sousedsky vstřícný jako u všech slovenských a rakouských politiků? Tak jaképak zásluhy, jen kamarádšoft.
A mrtvá ruská disidentka Gorbaněvská? Nešla přece demonstrovat na Rudé náměstí proti okupaci Československa sama – dva z osmi statečných ještě žijí...
Dokonce čtyři noví laureáti byli jmenováni podruhé (?) a dostali ještě vyšší řády – proboha proč? Máme snad málo osobností? A je třeba oceňovat ty nejznámější, kteří mají i tak plné šuplíky cen?
A proč se prezident vyhnul největší oslavě státu na Vítkově? A co ten mladý frajer, který si došel pro medaili v chlupaté bundě a džínách, aby urážel majestát! Trapné gesto do prázdna, když majestát snižuje i sám jeho vykonavatel. Není divu, že se bohové elektřiny, Thor i Perun rozezlili, a představení bylo přerušeno.
Jen pro pořádek. Bývalý prezident, na jehož úšklebky a občasnou nafoukanost magistra historia jistě zapomene, důstojnost prezidentského úřadu hlídal a provokatéra by hnal už z předsálí. Bílými lvy šetřil pro hrdiny.
Mnohé potenciální kritiky však prezident šalamounsky uklidnil, ba některé i potěšil, vyznamenáním několika zasloužilých či nekontroverzních osob. Zaslouží si opravdu gigant Churchill politické ocenění nějakého mrnistátu půl století po svém úmrtí a tři čtvrtě po vypuknutí poslední války? Nechceme se na jeho slávě přiživovat naopak my? Měli bychom snad dekorovat generála Pattona za osvobození Plzně či Eisenhowera a Kennedyho? Jaké možnosti skýtají dějiny! In memoriam by snad mělo být vyhrazeno jen padlým hrdinům. Takhle se sebestřednost dnešního prezidenta dotýká hvězd.
A co naši mrtví z Afghánistánu? Každá smrt v boji je jistě tragická a zaslouží si úctu. Řád za hrdinství, je však ocenění za mimořádnou odvahu a statečnost, což v útoku sebevražedného šílence prokázat ani nemohli. Víc než symbol by si manželky a děti vojáků zasloužily podstatnou peněžní odměnu. A ani stopětiletého starce, koneckonců povýšeného za záchranu židovských dětí do šlechtického stavu, nebylo třeba tahat do Prahy na opětovné české docenění a ještě v ústraní hlavního představení.
Ze staroslavného sídla králů udělal prezident putyku a z ceremoniálu pokleslou frašku. Teď už máme, co jsme chtěli, jak by řekl klasik Švandrlík.
Inteligentní a vzdělaný Zeman, který vždycky hrál na jakousi podlidovou notu, národní podprůměr, teď ke stáru učí národ, že demokracie je rovnost, v demokracii se nevyvyšuje, v demokracii majestát aristokratické tradice neplatí. Proto jste si mne zvolili, milánkové. Je ale chrapounství smyslem svobodné politiky? Má být stát svobody antinormativní a veřejný prostor dokazovat, že vulgarita nevadí?
Dávní kazatelé chtěli člověka povýšit a to znamenalo potlačení jáství a arogance. Možná bylo nechutné handrkování politiků při prezidentské volbě o chlup lepší než přímá volba, jak tvrdí někteří komentátoři, příčí se však dnešnímu duchu demokracie a proto se nevrátí. Naštěstí v politice platí zákon kyvadla. Nastoupí přirozená reakce většinového zdravého rozumu a nepochybuji, že si příště lidé zvolí důstojného představitele svého státu. Zeman se tak paradoxně a nechtěně zasloužil o stát.
