EU nebo Rusko – falešné dilema

Slýcháváme to poslední dobou často. Kdo kritizuje EU, či uvažuje o tom, zda a nakolik je naše členství pro nás výhodné, je agentem Kremlu a chce naši zemi opět posunout do sféry vlivu Ruska.

Jsem přesvědčen, že jde klasický příklad „falešného dilema“, které je odborně definováno jako „jeden z argumentačních klamů, který vyvolává dojem, že existují pouze dvě (tři, čtyři, …) možnosti tam, kde je jich ve skutečnosti více. Falešné dilema, které je velmi časté, obvykle slouží k oklamání a manipulaci posluchače“.

Nejde jen o to, že sama argumentace, že kritika EU je něco špatného, nás vrací do dob reálného socialismu, kdy byla povolena jen kritika amerického imperialismu a ti kdo si dovolili kritizovat „Tábor míru a socialismu“ byli nálepkováni jako „samozvanci a zaprodanci“, ale především o to, že je nesprávná i věcně.

Proč bychom, jako člen nějakého spolku, neměli mít právo kritizovat to, co se v něm děje, a pokud s tím nejsme spokojeni a nejsme schopni to změnit, spolek případně opustit? To je přece zcela legitimní právo každého občana a členského státu a pokud se ho někdo pokouší omezovat, je už jen to poněkud varující.

Je pravdou, že nespokojenost s EU poslední dobou narůstá, ale to není nic divného. V nedávné minulosti, díky smršti lejster a direktiv regulujících každý „pšouk“, šlo hlavně o peníze, ale i o svobodu jednotlivce. Nespokojenost byla nicméně, alespoň na argumentační úrovni, kompenzována ekonomickou výhodností našeho členství.

V současné době došlo ovšem k zásadní změně v souvislosti s migrační krizí. Zatímco dříve šlo „jen“ o peníze a regulace, teď začíná jít o bezpečnost občanů a státu. A je zcela absurdní, že ten, kdo si to dovoluje kritizovat, je označován za „agenta Ruska“.

Důležité je i hledisko věcné. Je nutno si uvědomit, že pokud jde o vnější bezpečnost státu, nepředstavuje EU žádné bezpečnostní záruky. Každý je svědkem toho, že není schopna uhájit své hranice ani proti neozbrojeným migrantům. Tuto záruku poskytuje jen NATO svým členům bez ohledu na to, zda jsou členy EU nebo ne.

Pokud jde o záruky vnitřní bezpečnosti a demokracie, je to záležitostí každého členského státu. Zde nám EU opět s ničím nepomůže, spíše naopak. Reakce EU na „špatné“ výsledky voleb kdysi v Rakousku nedosáhla žádného efektu a byla spíše kontraproduktivní. Podobně nejspíš skončí i záležitost s Polskem. A jak nás dokáže EK „zachránit“ před zneužíváním dotací panem Babišem uvidíme záhy. Zatím vyšetřováním pověřila útvar jeho vlastního ministerstva, kde ministr okamžitě vyměnil jeho vedoucího za jakéhosi Bureše. Život je zkrátka občas groteska. Jak to dopadne, si nejspíš dokáže každý představit sám. A ať už to dopadne jakkoliv, bude to trvat velice dlouho.

A do třetice poslední vývoj ukazuje, že velké státy, především Německo, se necítí být vázány jakýmikoliv dohodami uvnitř EU, bezohledně prosazují svoji vlastní politiku a těm, kteří nechtějí „držet hubu a krok“, bezostyšně vyhrožují.

Proto mne velice trápí názory, že nejen že EU nemáme kritizovat, ale že vlastně nemáme jinou možnost než v ní setrvat za každou cenu. Znovu opakuji – pokud tou cenou byla regulace každého aspektu života občana, dokázal jsem toto stanovisko, ač jsem s ním nesouhlasil, ještě pochopit.

V současné době je tou cenou změna demografického složení obyvatel a riziko likvidace národního státu. A dodal bych – opět pod taktovkou Německa. To už pokládám za zcela neakceptovatelné.

Pokud jde o Rusko, za jehož agenta budu nepochybně na základě tohoto textu označen, jeho imperiální politika je dlouho známá, neměnná a tudíž zcela nepřekvapivá. Stejně tak není překvapivé, že využívá všech možností pro zvýšení svého vlivu i u nás. S tím je třeba počítat a podle toho je třeba se chovat. Ale to je zcela v rukou naší vlády a našich občanů. Proti případné vojenské intervenci nás chrání NATO, s případným růstem vlivu politického si musíme poradit sami. Zde nám opět nepomůže ani EU. Ostatně rád bych připomněl, že Německo se dokázalo s Ruskem vždy dohodnout proti zájmům jiných států, a to nejen v minulosti (pakt Molotov Riebentrop), ale i v současnosti (ropovod Nordstreem), kdy se v celé věci angažoval osobně i německý kancléř.

Jaké je tedy z tohoto dilema východisko? Především jsem přesvědčen, že jde o falešné dilema a že černobílá volba EU nebo Rusko je zcela matoucí. Naši předkové, kteří bojovali a umírali za svobodný a suverenní stát se musí „obracet v hrobě“.

To je opravdu tak nepředstavitelné, že už nebudeme „držet hubu a krok“?

Ano, můžeme se pokusit o reformu EU a osobně bych takovou reformu preferoval. Má to ovšem „háček“. Při jakémkoliv pokusu o jiný názor nám nejen není nasloucháno, ale je nám především v souvislosti s migrací vyhrožováno. A to nejen ČR ale i celé V4. Poslední dobou mám tedy pocit, že těmi „agenty Kremlu“ jsou především současné EUroelity. Tyto elity navíc nemají ani o žádnou reformu zájem, protože by jim přinesla jen ztrátu vlivu.

Jednou z možností je v takové situaci prostě neposlušnost. Pokud se podíváme do historie zjistíme, že velké státy neposlouchaly nikdy, stejně tak jako jih Evropy. Řecko v současné době ignoruje cokoliv, Německo porušilo Dublinskou dohodu, Slovensko se ve věci kvót soudí, Maďarsko o nich chystá referendum a Velká Británie vypisuje referendum o vystoupení z EU. Bohužel se nezdá, že by to mělo na chování Euroelit nějaký zásadní vliv. Je jistě možné, že se to časem změní, ale toho času už moc nezbývá.

Další možností je prostě zvážit, zda opět nenastal čas vzít „vládu věcí svých“ zase do vlastních rukou, pokud se poměry v EU výrazně nezmění. Naši vojenskou bezpečnost bude i nadále zajišťovat NATO, hospodářskou spolupráci si lze představit v rámci V4 a EFTA, zvláště když nelze vyloučit, že bude opět rozšířeno o Velkou Británii. Ostatně i obchod s dalšími zeměmi včetně Německa se děje na základě oboustranné výhodnosti, ne na základě politických rozhodnutích.

Dokážeme si něco z toho představit? Alespoň se o to pokusme.