Pithartův konec dějin

Petr Pithart ve středu večer pronesl v pražském Rudolfinu řeč, která byla zjevně zamýšlena jako mocná tečka za nedožitými osmdesátinami Václava Havla. V Rudolfinu musí být nějaké prokletí, protože politické řeči tady pronášené jsou nepovedené. Bylo to tak už s proslulým projevem, jímž prezident Havel v prosinci 1997 účtoval s Klausovou érou a jehož nejcitovanější věta „Základna je protunelovaná“ byla věcně neudržitelná, až absurdní. Ale Havel aspoň mluvil o tom, co se v té době skutečně dělo. Petr Pithart si vymyslel téma, které neexistuje.

Vyhneme se úvodní pasáži, v níž Pithart vcelku oprávněně bere v ochranu heslo „pravda a láska“ před posměváčky, kteří se dodnes snaží ponižovat jím různé havlisty. Podstata řeči je v rovnítku mezi Havlovou výzvou z roku 1997 být Evropany a zodpovědnými členy NATO, „vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu“ – tedy přimknout se k Evropě a Západu obecně – a, doplňuje Petr Pithart, stejným úkolem dnes.

Prý se „přiznaně i nepřiznaně, nenápadnými pohyby pozpátku, jakýmsi račím pochodem vzdalujeme Evropské unii, Evropě, Západu“. Na závěr řečník přítomné, diváky u televize, a hlavně členy vlády vyzývá, aby „sebrali odvahu“ a onomu račímu posunování se postavili. Jedině tak se nám podaří na Václava Havla „vzpomínat pořádně“.

A teď skutečnost: kdo chce odejít z NATO, podrývat ho? Na politické scéně nikdo aspoň trochu důležitý, pokud tedy budeme nedávnou výzvu z okolí premiéra Sobotky k vybudování evropské armády radši považovat za horký vzduch, pokus převést v EU řeč od tzv. uprchlických kvót. Z naší vojenské angažovanosti v obraně Západu, která sice posledních 25 let nebyla ohromná, ale ani zanedbatelná, vláda necouvá. Dokonce v reakci na terorismus, migrační krizi a Islámský stát slíbila, že do obrany bude opět investovat víc.

Pak je tu Evropa, Evropská unie. Zdá se, že Pithartovi obě množiny splývají, že vzdalování se Evropské unii považuje za zradu Evropy a Západu. Ale kdo se od ní vzdaluje? Z relevantních stran to opět nepožaduje žádná – ani podezřívaná ODS, která nás kdysi do EU přihlásila, a teď chce její reformu a která je na přihlouplé podezřívání nucena reagovat přihlouplými, banálními billboardy o tom, že patříme na Západ, ne na Východ. Dokonce i Václav Klaus, už dávno bez politického vlivu, který zašel v kritice EU nejdál, by byl pro odchod teprve poté, co se nepodaří EU výrazně změnit, rozvolnit, liberalizovat. Větší angažmá ve Visegrádu, jež chtějí Poláci a Maďaři revitalizovat na odporu vůči progresivnímu levičáctví, není samo o sobě nic špatného. Pithart sám se občas hlásil ke konzervativcům. A podílet se na „kulturní kontrarevoluci“ by přeci byl projev zájmu o osud Evropy, účast na hře o její budoucnost.

Strašit czexitem je typické plýtvání patosem, naléhavá výzva k řešení neexistujícího problému. EU se od roku 1997, kdy v Rudolfinu promlouval Havel, vyvinula tak výrazně, že mnozí skuteční Západoevropané (a těmi Němci, podle nichž se myslím Pithart nejvíc orientuje, nejsou) svůj vztah k Unii přehodnocují. Není to jen Británie, stále silnější odstředivé tendence pozorujeme ve Francii, ve Švédsku, Finsku, Dánsku, dokonce i v tak euronadšenecké zemi, jakou tradičně bylo Nizozemsko. Pokud se dosud dominující elita v Bruselu a jinde nevzpamatuje, pokud za Evropu budou dál mluvit takové figury jako Jean-Claude Juncker a Martin Schulz, může být skutečně rozpad EU, jak ji známe, na cestě. Ale stane se to bez českého přičinění.

Nebyl by to Petr Pithart, kdyby ve chvíli, kdy ho snímají kamery, nevypíchl i jakousi morální nedostatečnost části svých spoluobčanů – kteří prý Unii chápou „leda tak jako postávání u švédských stolů“. Pamatuji se, jak v čase povodní v létě 2002 senátor Pithart vymyslel, že by nám sem Evropská komise honem honem měla poslat nějakou demonstrativní finanční injekci, protože se blíží referendum o vstupu. Autor rudolfinského projevu II. je už dvacet let u lidovců a byl to předseda KDU-ČSL a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda, kdo v rámci vyjednávání o vstupu pronesl nejpřízemnější výrok v historii vztahů České republiky a Evropské unie: „Mě zajímají jenom peníze na dřevo!“ Dokud byli spoluobčané většinově příznivci další integrace, tedy před krizí eura a před migrační krizí, měli na svou přízemnost, lačnost po dobrůtkách u švédských stolů, právo. Dnes, kdy si vůči Bruselu osvojili jistou skepsi, je za tu přízemnost, k níž jsme je kdysi sami jemně naváděli, odsoudíme.

Psychologizování je tenký led, ale v případě, kdy se veřejný projev tak prokazatelně vzdálí skutečnosti, se bez něj asi nelze obejít. Myslím, že pro lidi, jako je Petr Pithart nebo mnozí z těch, kdo mu za řeč v Rudolfinu aplaudují, se dění v Evropské unii posledních zhruba sedmi let rovná sérii nepředvídaných událostí, naplňování scénáře, jaký ve své evropanské víře dlouho a naprosto bohorovně zlehčovali (a který ještě navíc, třeba s eurem, dává za pravdu tomu protivnému Klausovi). Varují před neexistujícím vycouváváním ze Západu, ve skutečnosti z nich promlouvá úlek, že jejich naplánovaný svět stojí před zhroucením.