Poláky všichni vnímali jako zaostalou periferii Evropy, dneska mají nejvyšší růst na světě

V posledních letech si Češi konečně všimli, že jejich severním sousedem je Polsko. Ale rozumíme polskému vztahu ke slovanství a Slovanům? Jak Poláci sami sebe v Evropě vnímají a čím definují svou státnost? Co to znamená, když hovoříme o piastovském a jagellonském modelu Polska? Existuje něco jako dějinná mise Polska? Patří vůbec Polsko do střední Evropy? O tom a mnohém dalším hovoří ve čtrnácté epizodě svého podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s politologem a diplomatem Maciejem Ruczajem. Epizodu tradičně vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.

Polské dějiny jsou značně odlišné od českých – jsou sice také definovány vztahem k Německu, ale mnohem více také k Rusku. Z pohledu obou mocností bylo Polsko vnímáno jako zaostalá periferie, kterou je potřeba kolonizovat. Zároveň v dějinách Polska hraje významnou roli Polsko-litevská unie, stát budovaný od začátku jinak než další evropské říše: decentralizovaně. Centralizované státy však vnímaly tento státní rys za slabost vhodnou k využití, a tak byla unie na konci 18. století rozparcelována sousedními impérii, což lze vnímat jako počátek truchlivých osudů střední Evropy v následujících staletích.

Po úvodu vymezujícím tyto pojmy včetně náhledu na to, co je to „realistické“ piastovské Polsko, snažící se udržet v tradičních polských državách, a co je to „romantizující“ jagellonské Polsko, pro které je živá vzpomínka na dávný mnohonárodnostní stát, se diskuse sourozenců a s jejich hostem stočí třeba k tomu, jak veliký myšlenkový vývoj prodělalo polské myšlení v druhé půli dvacátého století, kdy reformulovalo svůj vztah k sobě samému a začalo respektovat, že stará polská kulturní centra jako Lvov či Vilnius již nebudou polská a že naopak bytostným zájmem další klidné existence Polska jsou nezávislé a svobodné Bělorusko, Litva a Ukrajina.

Snaha urovnat vztahy se sousedy a organizovat si je po svém, bez diktátu kterékoli mocnosti, položila základ středoevropského zázraku, ke kterému došlo v roce 2022 po ruské invazi na Ukrajinu: tehdy bývalé sovětské kolonie dokázaly táhnout pospolu za jeden provaz, takže – jak říká Maciej Ruczaj – tehdy „ocas mával psem“. To znamená, že státy našeho regionu, které v Evropě většinou hrají druhé housle, dokázaly přetavit svou zkušenost s ruským imperialismem v politiku, již přejala celá Evropa. Politika ale není jen růžová a vítězná: jako bolavá rána naší části Evropy se totiž ukazuje Bělorusko, bez jehož samostatné existence nefunguje koncepce bezpečnostní zóny mezi střední Evropou a Ruskem. Úkolem Polska tak mimo jiné je usilovat, aby se nevytratila běloruská občanská společnost.

Kompletní audio i videoverzi najdete na EchoPrime ZDE

Ačkoliv to je vlastně úkol celého bloku bývalých lidových demokracií, jejichž silnou vzájemnou provázanost potřebujeme z ekonomických i bezpečnostních důvodů. Jaké tedy jsou (politické) vazby mezi Polskem a Českem? V této části Maciej Ruczaj vyjasní, že Češi jsou národ, který má rád praktické věci, a proto vstřícně reaguje na „polský modernizační zázrak“, uvede, že Poláci se stydí za okupaci Československa víc, než nakolik jim ji Češi vyčítají, probere se možné pozadí vztahů někdejšího českého a polského disentu a nakonec se Lukáš s Maciejem mírně pohádají o tom, kdy a zda vůbec má smysl z veřejného prostoru odstraňovat symboly ruské moci a poroby. Je důležitější bourat sochu maršála Koněva, anebo by bylo lepší dostavět dálnice do Polska? A není náhodou Česko dostatečně bohatá země, aby zvládla obojí současně?

Aneb konečně podcast, kde se vztahy mezi sousedy řeší do hloubky.