Za Františka Josefa I. se české země dočkaly velkého rozkvětu

Před 195 lety 18. srpna 1830 se narodil rakouský císař a český král František Josef I. z rodu Habsbursko-lotrinského, který patřil k nejdéle vládnoucím evropským panovníkům. Panování nad svými zeměmi se ujal po abdikaci svého strýce Ferdinanda V. 2. prosince 1848 a v jejich čele stál až do své smrti 21. listopadu 1916, tedy téměř 68 let.

Mezi Čechy má kontroverzní pověst, ovšem poněkud nespravedlivě. Je mu vytýkáno, že se nenechal korunovat českým králem, dále některé jeho postoje v prvních letech vlády, kdy nechal rozehnat říšský sněm v Kroměříži a zemi vládl jako absolutistický monarcha. Je také pravdou, že habsburský vladař souhlasil s deportací českého novináře Karla Havlíčka Borovského v prosinci 1851 do Brixenu. To samozřejmě nebyl chvályhodný čin, ale podívejme se na to z jiné strany. Havlíček žil v útulném alpském městečku, ročně dostával od rakouského státu 500 zlatých (tehdy plat vyššího úředníka), a když za ním o rok později přijela manželka, tak její cestu zaplatilo policejní ředitelství. Bídou tedy netrpěl, mohl svobodně psát a bez omezení se směl pohybovat v brixenském okrese. Ano, bylo to místo nuceného pobytu a nic příjemného. Jenomže si uvědomme, že o sto let později za komunistů dopadli političtí vězni daleko hůř. V lepších případech skončili v nelidských podmínkách pracovních lágrů, jakými byly Jáchymov, Bytíz a další, v horším pak rovnou na šibenici.

Nicméně v říjnu 1860 vydal František Josef I, tzv. Říjnový diplom, kterým se navěky zřekl absolutismu, přihlásil se k parlamentní formě vlády a ustanovil Říšskou radu. Od té doby se dá hovořit o jeho vstřícném postoji k českému národu.

V roce 1867 po rakousko-uherském vyrovnání se země stala de facto konstituční monarchií. Pro zjednodušení se podívejme na situaci v Rakousku, tedy v Království a Země na říšské radě zastoupené, jak zněl jeho oficiální název. Tzv. Prosincovými zákony z roku 1867 byly uzákoněny základní občanské svobody, jako svoboda projevu, tisková, shromažďovací, spolčovací, nedotknutelnosti obydlí a další. Existovala ochrana listovního tajemství a spory řešily nezávislé porotní soudy. Zákonodárná moc náležela volené Říšské radě a Panské sněmovně, která byla složena z dědičných a panovníkem jmenovaných členů.

I takto František Josef I. oceňoval zásluhy občanů monarchie a z Čechů se této pocty dostalo např. Františku Palackému, Antonínu Dvořákovi, Jaroslavu Vrchlickému, Josefu Myslbekovi nebo Františku Křižíkovi. Dá se tedy říci, že tehdejší Rakousko se stalo relativně svobodnou demokratickou zemí.

Ještě dříve pak moderní právní normy, živnostenský zákon z roku 1859 a obchodní zákoník z roku 1862, umožnily hospodářský rozvoj habsburské monarchie.

Češi za jeho éry rozhodně nestrádali spíše naopak, měli se poměrně dobře. Za panování Františka Josefa I. nastal masivní ekonomický, školský a kulturní rozmach českých zemí. Císař František Josef I. rovněž podporoval české kulturní instituce a se zájmem sledoval stavbu Národního divadla, které bylo po požáru v roce 1881 definitivně otevřeno o dva roky později. Na jeho výstavbu věnoval na tehdejší dobu úctyhodnou sumu 34 tisíc zlatých.

V druhé polovině 19. století vzniklo velké množství gymnázií a středních odborných škol s českým vyučovacím jazykem, založeny byly dvě české vysoké technické školy v Praze a Brně, Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze byla v roce 1882 rozdělena na českou a německou.

Ve stejné době nastal prudký rozvoj průmyslu a masivně se budovaly železnice. V tvrdé konkurenci dokázali uspět i čeští podnikatelé, jako již zmíněný František Křižík, Emil Kolben, Emil Škoda, Václav Klement, Tomáš Baťa a mnozí další. V českých zemích se soustředila většina průmyslové výroby Rakouska-Uherska. To vše bylo umožněno liberálním ekonomickým prostředím, kterému František Josef I. nestál v cestě.

V lednu 1890 zahájila svoji činnost významná vědecká instituce - Česká akademie věd a umění, poté co její stanovy schválil císař František Josef I. O rok později v květnu byla v Praze v horní části Václavského náměstí zpřístupněna novorenesanční budova Národního muzea, o které sám panovník prohlásil, že je to pěkná zajímavá stavba. V roce 1894 potvrdily rakouské úřady stanovy České filharmonie.

Uvolněná atmosféra od šedesátých let 19. století umožnila vznik mnoha českým vlasteneckým, kulturním, uměleckým a tělovýchovným sdružením. Ve velkém začaly vycházet české noviny a časopisy, již v roce 1861 vyšel poprvé český politický deník Národní listy.

Český král František Josef I. tomu nekladl překážky a v některých případech dokonce českou emancipaci podporoval, V jeho éře se Češi stali moderním vyspělým národem a on na tom má také svoji zásluhu.

Zdeněk Prázdný,
ředitel Českého královského institutu