Poučení z konkláve

KOMENTÁŘ

Poučení z konkláve
Katolická církev je nejstarší funkční instituce západní civilizace, a i když se proces volby papeže měnil, dnešní konkláve je výslednicí spousty ponaučení z historie a je zajímavé i z informačně-bezpečnostního hlediska. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Věznění Vlasty Buriana i Lídy Baarové mělo vykoupit špatné svědomí národa

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V poslední den Velikonoc se papežský stolec nečekaně uprázdnil, protože zemřel papež František. Jeho nekrolog určitě napíšou jiní, daleko lépe, než bych to dokázal já. Zároveň to ale znamená, že musí být zvolen papež nový, a procedura, pomocí které se volí, stojí za mimořádnou pozornost.

Katolická církev je nejstarší funkční instituce západní civilizace, a i když se proces volby papeže měnil, dnešní konkláve je výslednicí spousty ponaučení z historie a je zajímavé i z informačně-bezpečnostního hlediska. Podívejme se tedy na jeho principy.

 

První princip – izolace od světa. Kardinálové, kteří volí papeže, jsou „pod zámkem“ – nesmějí se po dobu zasedání konkláve stýkat s vnějším světem. Mezi zakázané prostředky patří i internet, žádné domlouvání se s jinými lidmi po WhatsAppu ani Signalu se tak nekoná. To zabraňuje různému taktizování na poslední chvíli, což je jinak velký mor demokratických systémů. Bohužel by asi tento princip bylo těžké přenést do normálních parlamentních demokracií. Trochu jej aproximuje registr lobbistických kontaktů, ale jen značně volně.

Druhý princip – velmi důkladné zabezpečení samotného hlasování. Kardinálové jsou povinni psát jméno kandidáta „hranatým písmem“, aby nešlo rozeznat jejich rukopis. Následně přistupují po jednom k volební urně, a nesmějí složený lístek házet přímo do ní. Musejí jej položit na talíř, ten pak před očima všech přiložit k okraji urny a složený lístek do ní nechat sklouznout. Vypadá to jako absurdní obřad – dokud si neuvědomíme, že v širokém rukávu kardinálského roucha by se těch lístků mohlo skrývat více, ovšem tento způsob hlasování podobné triky znemožňuje, stejně jako znemožňuje nenápadně do urny hrábnout a nějaký lístek z ní naopak odstranit.

Třetí princip – pomíjivost hlasování. Po každém kole hlasování se lístky spálí. Podle potřeby se do pece přidává přísada, která zabarví kouř dočerna, či doběla, takže vnější pozorovatelé vědí, zda byl papež zvolen, nebo ne. Ale zároveň se tím mažou veškeré, i teoretické stopy po tom, kdo hlasoval pro koho – není možno si například lístek zpětně najít v archivu a analyzovat zbytky DNA, které na něm ulpěly. Stejně tak nemůže hlasující kardinál lístek nějak tajně označit a později někomu dokazovat, že volil toho či onoho.

Čtvrtý princip – zastropování věkem. Kardinálové, kteří dovršili osmdesát let, nesmějí hlasovat. Zkrátka existují pochybnosti o tom, zda jsou ještě dostatečně duševně čilí k tomu, aby mohli o tak důležitém úřadě rozhodovat.

Celkově vzato bychom neudělali špatně, kdybychom se podobnými principy řídili také. Je vidět, že církvi velmi záleží na tom, aby integrita hlasování nemohla být zpochybněna, a že je tomu ochotna obětovat trochu pohodlí.

Myšlenku typu, že konkláve by mohlo probíhat elektronicky, by ve Vatikánu asi nikdo ani nepronesl nahlas. Proč si s ní tedy pohráváme my, občané vyspělých států?

×

Podobné články