„Pokud další raketa nebo letoun naruší bez povolení náš prostor a my je sestřelíme, nechoďte sem kňučet,“ pronesl na Valném shromáždění OSN na adresu Ruska polský ministr zahraničí Radosław Sikorski.
Foto: Shutterstock
1
„Pokud další raketa nebo letoun naruší bez povolení náš prostor a my je sestřelíme, nechoďte sem kňučet,“ pronesl na Valném shromáždění OSN na adresu Ruska ...
„Pokud další raketa nebo letoun naruší bez povolení náš prostor a my je sestřelíme, nechoďte sem kňučet,“ pronesl na Valném shromáždění OSN na adresu Ruska polský ministr zahraničí Radosław Sikorski. Projev reagoval na sérii incidentů narušení vzdušného prostoru zemí NATO ruskými drony (Polsko) a stíhačkami (Estonsko a naposledy i Lotyšsko).
Sikorského projev, tradičně rétoricky skvělý a nediplomaticky přímý, získal okamžitě obrovskou pozornost a – stejně tradičně – probudil i nadšení početných příznivců asertivnějšího přístupu k ruským provokacím. Dá se říct, že představitel Polska, tedy země, která je těmito ruskými kroky přímo zasažená, nemá v podstatě na vybranou. Stejně tak je staletími prověřený fakt, že „Kreml slyší jen na sílu“ – ač se z této fráze stalo v poslední době klišé. „Musíme ukázat, že také umíme posunout hranici rizika,“ zdůrazňuje bezpečnostní expert Tomasz Szatkowski, „jinak jen pasivně čekáme a necháváme se tlačit do kouta.“
Na druhé straně si nelze nevšimnout, že realita je mnohem složitější, než se zdá mnoha virtuálním bojovníkům, kteří se opakovaně dožadují okamžitého sestřelování „všeho, co přilétá z Ruska“. Často uváděný přístup Turecka, které před deseti lety sestřelilo ruský SU24M, je zavádějící – v tom smyslu, že Turci k tomuto krajnímu řešení přistoupili až po celé sérií podobných incidentů a po mnoha jednoznačných varováních. Jen těžko můžeme obviňovat Finy z nepochopení či lehkovážnosti v tématu ruské hrozby, přitom jejich náčelník generálního štábu Janne Jaakkola na téma situace nad Estonskem jasně prohlásil: „Jasně že to byl test. Ale z vojenského hlediska to nebylo ohrožení. Musíte nějak reagovat, ale kinetická reakce (tj. sestřelení stíhaček) by byla neúměrná situaci.“
Na úplně jiný, politický aspekt dilematu „sestřelovat, či nesestřelovat“ poukázal těsně před projevem Radosława Sikorského jeho nadřízený, tedy premiér Donald Tusk. „Musím mít stoprocentní jistotu, že když konflikt vstoupí do nějaké takové ostré fáze, nezůstáváme v tom sami, že všichni naši spojenci to vidí stejně.“ Ti, kteří Tuskovu rétoriku sledují dlouhodobě, mohou předpokládat, že šlo o pošťouchnutí Washingtonu a projev nedůvěry v Trumpovu administrativu.
Samozřejmě nelze nevnímat hlasy, které ve Washingtonu volají po omezení americké přítomnosti v Evropě, nejdříve kvůli čínské hrozbě a soustředění se na pacifickou oblast, dnes dokonce v rámci celkového pohybu „zpět na západní polokouli“. Nicméně jak informovala CNN, během posledního zasedání v centrále NATO to nebyli Američané, nýbrž Německo a jihoevropské státy, kdo se postavil proti příliš ostrému znění prohlášení k posledním incidentům. V této věci se zcela jasně vyjádřili i německý ministr obrany Boris Pistorius. „Nedáme se Ruskem zatáhnout do jeho eskalační pasti,“ prohlásil. (Čtěte: „Ostřejší reakce jednoznačně není namístě.“)
Na jiný důležitý aspekt poukázal bývalý britský premiér Boris Johnson, tedy politik s pověstí „proukrajinského jestřába“. V rozhovoru pro Kyiv Independent zcela odmítl myšlenku odvetných kroků kvůli incidentům, jelikož „nebyla prolita krev“. Klíčový postřeh prohodil v reakci na otázku, zda by důkazem odhodlání NATO bylo v reakci na dronové provokace třeba zasáhnout některou z ruských továren na výrobu dronů. „Naše veřejnost by takovou odpověď nepovažovala za přiměřenou.“
„Rusko nás chce vylekat,“ prohlásil Marcin Przydacz, šéf zahraniční sekce kanceláře nového polského prezidenta Nawrockého. „A hlavně v zemích na západ od nás, tam, kde stále žije obraz Ruska z dob studené války, to padá na živou půdu.“ Není náhoda, že to byl ruský velvyslanec v Paříži Alexej Meškov, kdo ve francouzském rozhlase RTL na otázku, co by znamenalo sestřelení ruského letounu, prohlásil: „Co by to mohlo znamenat? Přece válku.“ Podle Przydacze je „nepřítomnost politické vůle“ velkou slabinou, kterou se Rusko bude snažit využívat. A nejde zdaleka jen o v médiích často skloňované „Maďarsko a Slovensko“, jež mimochodem jen těžko mohou ovlivnit reakce „kolektivního Západu“ jako celku (je zajímavé v této souvislosti podotknout, že poslední „vyprovození“ ruských stíhaček ze vzdušného prostoru Lotyšska uskutečnily maďarské gripeny…).
Reakce NATO na tři poslední incidenty by nás měla uklidňovat. Byla věcná, rychlá a přiměřená situaci. A hlavně uskutečňovaná společně, v rámci alianční spolupráce. Jak dlouho lze však tolerovat pokračování současné ruské taktiky, tedy slovy bezpečnostního analytika Zbigniewa Parafianowicze „pokračování aktivit těsně pod prahem válečného konfliktu“? Nejde jen o to, že rozhodnutí, kam nakreslit červenou čáru, je vždy politické. Je totiž víc než pravděpodobné, že Rusko nemá zájem o eskalaci. Jak říká Parafianowicz, „bude se snažit své politické a vojenské cíle realizovat bez nutnosti válčit“, jen neustálým přihazováním do kotle obav, nejistoty, napětí. Odpovědět si, o jaké cíle vůči východnímu křídlu NATO jde, je jednoduší – od Zakládající smlouvy NATO se nic moc nezměnilo – Rusko z roku 1997 a ženevská memoranda z roku 2021, tedy návrat vojenské infrastruktury Aliance zpět za hranici před rozšířením o střední Evropu. A když to nebude dosažitelné, tak střední Evropu alespoň pomalu „vyhladovět“. Kdo by totiž chtěl investovat v regionu, kde každý měsíc dochází k incidentům takového typu? O kolik se třeba zvednou v této souvislosti náklady na pojištění projektu? ptá se polský analytik. I toto je třeba zahrnout do kalkulace.
00:47
