Brno má štěstí na svůj Štetl

KOMENTÁŘ

Brno má štěstí na svůj Štetl
"Brněnský památník je dílem Tomáše Rusína a je zabudován do podpěrného sloupu na začátku nástupiště. Prostý nápis s počtem transportovaných, možná si ho někdo všimne, možná také ne, jako tehdy...," píše Jiří Peňás. Foto: Jiří Peňás
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Páté nástupiště brněnského nádraží je trochu bokem, a když ho člověk na poslední chvíli hledá, nemusí to stihnout, sám to znám z vlastní zkušenosti. Jezdí odtamtud vlaky do Bratislavy a do Budapešti, tedy na jih a na prázdniny, ale tak to nebylo vždycky. Od září 1941 byly odsud, možná i pro tu jistou odlehlost, vypravovány vlaky s židovskými obyvateli Brna. Nejdřív na východ, první transporty vedly do ghetta v Minsku, od jara 1942 do Terezína. Celkem to bylo dvanáct transportů, které odvezly celkem 10 080 osob z Brna a okolí. Válku přežilo 841 z nich.

Ve čtvrtek 31. srpna se na pátém nástupišti odhaloval pomník, brněnská verze „brány nenávratna“, pražského památníku ze vztyčených kolejí od sochaře Aleše Veselého na nádraží v Bubnech. Ten brněnský je dílem Tomáše Rusína a je zabudován do podpěrného sloupu na začátku nástupiště. Prostý nápis s počtem transportovaných, možná si ho někdo všimne, možná také ne, jako tehdy… Obecná reakce protektorátního obyvatelstva byla raději nevidět a hledět si svého. Už proto je nutné to i po osmdesáti letech připomínat.

 

Ten pomník se odhaloval na začátku festivalu židovské kultury Štetl Fest. Byl to druhý ročník a vypadalo to, jako by už k Brnu přirostl, jako by to, že se tu koná, byla ta nejpřirozenější věc, neboť něco takového se přece v Brně konat musí.

Zajímavé a příznačné je, že u zrodu takového podniku stála žena menšího vzrůstu, ale neobyčejné energie, vystudovaná teatroložka Eva Yildizová, která má přitom plný úvazek v divadle Husa na provázku jako intendantka, což je na podobě festivalu znát, ovšem v dobrém slova smyslu: je to festival múzický, invenční a hravý. Fantastická věc je, že v něm nejde jen o takové ty běžné festivalové věci, ale o skutečnou rekonstrukci židovského Brna, samozřejmě pouze v náznakové a symbolické rovině. Do Brna totiž už podruhé bylo díky tomu festivalu pozváno několik rodin, které měly to štěstí, že jejich předci válku přežili, i když většinou se již do Brna nevrátili. Takže Brno, respektive pořadatelé a hlavně ona Eva vlastně organizovala i rodinná setkání, jež se pak stala sama součástí festivalu.