Filozof a závan z mělkého hrobu

KOMENTÁŘ

Filozof a závan z mělkého hrobu
Většina těch Kratochvilových obětí (i „obětí“), ale i těch, kteří ho znali jen přátelsky nebo kolegiálně, o skutečnosti, že nyní dvaasedmdesátiletý profesor filosofie se s StB zapletl, již delší (či kratší) dobu věděla. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Články o tom, jak se někdo zapletl s StB, jsou stále ještě vydatným soustem pro mnohé pamětníky – i nepamětníky, kterých bude již pomalu většina. Dalo by se možná mluvit o posledním pachovém signálu, který dávná mrtvola onoho režimu je ještě schopna ze svého hrobu vyslat. Pro mnohé to jsou přitažlivé zápachy a nemohou jim odolat.

Před pár dny jeden takový článek vyšel, byl o „šokujícím a zraňujícím“ odhalení významného filozofa Zdeňka Kratochvíla, profesora Přírodovědecké fakulty UK, předlistopadového účastníka poloilegálních i ilegálních aktivit. Text původně vznikl pro Paměť národa, instituci sbírající svědectví o životě v totalitních režimech. V rozměru středně dlouhého článku se tam popisuje historie Kratochvílova setkávání s „řídícím orgánem“, okolnosti, které k tomu vedly, uvedeno je několik případů a osob, o nichž Kratochvíl svého estébáka Luďka Oleksyho informoval.

 

Přestože svazek, který na něj StB vedla, byl po listopadu 89 skartován, ze zachovalých spisů lze soudit, že rozsah Kratochvílova agentství nebyl v žádném případě zanedbatelný: s Oleksym se scházel pravidelně několik let, zdá se, že i plnil příkazy a žádosti, které od něj dostával. Na druhou stranu s velkou pravděpodobností nikoho vědomě a úmyslně nepoškodil, informace nejspíš tlumil, nebo se o to aspoň pokoušel. Dalo by se říci, že se snažil hrát svou hru, odpovídající jeho představám, jak se taková hra dá hrát. Na jednu stranu se bál, že StB je velký soupeř, kterému on, plachý katolický intelektuál, nemůže vzdorovat, na stranu druhou se z téhož důvodu domníval, že na ni, tedy na StB, vyzraje.

Součástí materiálu jsou úryvky z rozhovoru, který Kratochvíl Paměti národa nyní poskytl. Vypadá to jaksi senzačně, ale zároveň to budí dojem, že Kratochvíl nemá co tajit: o své „kauze“ mluví velmi reflektovaně, s odstupem, jako by se vlastně již ani netýkala jeho. Jako by jeho úmyslem bylo především podat svědectví, jak se věci měly a jak na ně on, intelektuál, který, jak sám přiznává, není žádný heroický typ, mohl reagovat. Možná že se Zdeněk Kratochvíl cítil být prospěšný pro „paměť národa“, do níž chtěl touto „vzpomínkou“ přispět.

O pár dní později v zestručněné a jaksi vypointované podobě vyšel článek na mainstreamovém serveru a začal se rychle šířit po sociálních sítích. V tu chvíli se z relativně interního materiálu stává návnada pro společenské pobouření. Většina čtenářů se sice setkává se jménem filozofa Kratochvíla a jeho přátel poprvé, ale signalizace „disent“, „estébé“, „spolupracovník“ určitě funguje. Filozof se na chvíli stává nechtěnou hvězdou sociálních sítí a složité okolnosti dávných dějů se redukují do emocionální floskule, že mnozí jsou „odhalením zaskočeni a těžko se z toho vzpamatovávají“, jak se psalo v článku.

Jenže většina těch Kratochvílových obětí (i „obětí“), ale i těch, kteří ho znali jen přátelsky nebo kolegiálně, o skutečnosti, že nyní dvaasedmdesátiletý profesor filozofie se s StB zapletl, již delší (či kratší) dobu věděla. Někteří to věděli od devadesátých let, ti nejbližší přímo od něj, jiní zase od druhých, někteří to mezitím třeba i zapomněli, protože to již nepovažovali za důležité. Někteří mu odpustili, jiní ne zcela, někteří to vůbec neřešili, jiní se s ním prostě přestali stýkat. Filozofova minulost byla „zpracována“ neformálním způsobem různých lidských reakcí na jev, jenž je nepochybně problematický, ale nelze ho zredukovat do jednoduchých vzorců, které přitom média produkují a bez nichž zřejmě nemohou existovat. Je asi nemožné jim v tom zabránit, ale vědět o tom by se mělo. Jsou totiž věci, na které nestačí: třeba na toho estébáka Oleksyho, který si žije nepochybně velmi dobře, a jak tam říká, „je to pro něho uzavřená kapitola“. Pro něho a jemu podobné ano.