Prezidentská montování do vlády: Havel dveře otevřel, Pavel je nechce zavřít

Už více než třicet let se česká politika opakovaně vrací ke stejné otázce: jak daleko může prezident zasahovat do jmenování vlády a ministrů. Ústava České republiky sice stanoví, že „prezident jmenuje premiéra a na jeho návrh ostatní členy vlády“, jenže neříká, kdy tak musí učinit – ani jak dlouho může váhat nebo koho lze odmítnout. Přesně tento prostor pro výklad využíval každý z dosavadních prezidentů jinak: Václav Havel s morálními apely a zdrženlivostí, Václav Klaus ještě překvapivě konsensuálně, Miloš Zeman otevřeně konfrontačně – a Petr Pavel, přestože zdůrazňuje úctu k Ústavě, teď také naznačuje, že chce mít na vládním sestavování svůj díl vlivu.

„Evergreenem, který nás od té doby s přestávkami provází dodnes, je přetlačování mezi Pražským hradem a Strakovou akademií,“ píše politolog Lubomír Kopeček ve své knize Hodný, zlý a ošklivý? „Znovu a znovu se hledají mantinely, co vlastně prezident může a co už ne.“

Václav Havel (1993–2003)

Havel jako první prezident samostatného Česka vnímal svou roli jako nadstranického rozhodčího. Do vládních krizí zasahoval tehdy, když považoval politickou situaci za rozvrácenou nebo morálně problematickou.

Po „sarajevském atentátu“ v roce 1997, který vedl k pádu Klausovy vlády, Havel oddaloval přijetí demise, aby vytvořil prostor pro vznik nové většiny. V lednu 1998 pak využil situace k jmenování tzv. úřednické vlády Josefa Tošovského. Podle Kopečka tím „obešel klasickou parlamentní logiku“ – rozhodl se prosadit přechodný kabinet odborníků navzdory ODS, která to považovala za manipulaci.

Přesto se Havel nikdy nepokoušel blokovat konkrétní ministry. Spory, které s některými nominacemi měl (například u sociálnědemokratického Jana Kavana), vždy skončily dohodou. Jeho přístup byl spíše symbolický: chtěl ukazovat, že prezident má právo klást otázky, ale musí respektovat politickou odpovědnost premiéra.

Václav Klaus (2003–2013)

Klaus nastoupil do úřadu s příslibem uměřeného prezidentství – ale už první vlády ukázaly, že si někdy pravomoci vykládá podle toho jaký mu legislativa poskytuje prostor. Využíval absenci lhůt i nejasné formulace Ústavy jako nástroj k posilování vlivu.

Po volbách 2006, které skončily patem 100:100, Klaus několik týdnů oddaloval jmenování premiéra Mirka Topolánka. Nakonec ho jmenoval, i když vláda neměla většinu. Šlo o symbolickou demonstraci toho, že bez Hradu se žádná vláda neobejde.

Podobně aktivně zasahoval i v roce 2009 při vzniku úřednické vlády Jana Fischera po pádu Topolánkova kabinetu. Trval na několika „svých“ jménech ministrů a podpisy pod některými návrhy zdržoval, dokud nebyli podle něj „odborně přijatelní“.

Zdržoval rovněž jmenování či odvolání jednotlivých ministrů – třeba Josefa Dobeše (VV) nebo Davida Ratha (ČSSD). Premiér Petr Nečas tehdy musel Klausovi připomínat, že Ústava prezidentovi nedává právo posuzovat vhodnost ministrů, ale pouze formálně stvrzuje návrh vlády. V případě Ratha byl nicméně Klausův odpor opodstatněný – někdejší ministr zdravotnictví totiž zastával pozici prezidenta České lékařské komory, což Ústava nepředpokládá. Klaus Ratha nakonec jmenoval až poté, co se postu v čele komory vzdal.

Klaus si ale ústavní mantinely posouval systematicky. Jak poukazovali komentátoři, prezident mohl diskutovat, protestovat, přiměřeně zdržovat, ale nemohl trvale blokovat. Klaus se zastavil přesně na této hranici – a tím posílil dojem, že prezident může být rovnocenným soupeřem vlády, což nahrálo jeho nástupci.

Miloš Zeman (2013–2023)

Zeman po svém zvolení přímou volbou v roce 2013 posunul hranice prezidentské moci nejdál. S odkazem na „silný mandát od lidu“ se rozhodl prosazovat vlastní politické projekty, často proti vůli sněmovny i premiéra. Později přiznával, že se systém pokusil posunout k „poloprezidentskému“.

2013: „prezidentská vláda“ Jiřího Rusnoka

Po pádu Nečasovy vlády, otřesené kauzou Nagyová, Zeman ignoroval většinový návrh Miroslavy Němcové z ODS a jmenoval premiérem svého bývalého ministra Jiřího Rusnoka. „Stručnou větu v Ústavě o prezidentově jmenování premiéra si vyložil jako své právo jmenovat kohokoliv,“ píše Lubomír Kopeček. Tím vznikla první a zatím jediná „prezidentská vláda“ – kabinet bez parlamentní podpory, který vládl půl roku.

2014–2017: války se Sobotkou

Zemanovy spory s bývalým premiérem Bohuslavem Sobotkou měly osobní i mocenský rozměr. Proslul takzvaný Lánský puč, během něhož se Zeman s několika dalšími sociálními demokraty pokusil jejich předsedu odstranit. Jejich záměr ale odhalil nesoulad ve vyjádřeních Michala Haška a Milana Chovance. Když pak Sobotka v roce 2017 oznámil demisi, prezident ji veřejně „přijal“, i když nebyla formálně podána. Při společné tiskové konferenci Zeman teatrálně mával holí a pronesl, že „ani pan farář nečeká dvakrát“ – scéna, kterou Kopeček označil za „největší degradaci prezidentské funkce v postlistopadové historii“.

Sobotka nakonec musel podat návrh na odvolání Andreje Babiše z funkce ministra financí. Zeman však jeho návrh dlouho odmítal přijmout – další ukázka prezidentské obstrukce, kterou ukončila až dohoda ČSSD a ANO.

2018–2019: blokování ministrů

Zeman opakovaně odmítl jmenovat navržené kandidáty ČSSD – Miroslava Pocheho ministrem zahraničí a později Michala Šmardu ministrem kultury. Argumentoval tím, že „prezident není automat na podpisy“. Premiér Andrej Babiš se tehdy odmítl s prezidentem střetnout a návrhy nestáhl, čímž Zemanovi umožnil fakticky obejít ústavu.

„Zeman zavedl praxi, že prezident může reálně paralyzovat vládu,“ konstatoval před časem politolog Josef Mlejnek. „Vytvořil precedent, kdy se hlava státu stává mocenským centrem mimo parlamentní odpovědnost.“ Zeman své zásahy obhajoval tím, že hájí stabilitu vlády. Kritici však mluvili o posunu k poloprezidentskému systému.

Petr Pavel (od 2023)

Generál ve výslužbě a bývalý předseda vojenského výboru NATO se po nástupu do úřadu prezentuje jako prezident, který chce „vrátit zemi řád“. Na rozdíl od Zemana se distancuje od aktivistického stylu, nicméně i on si ponechal prostor k vlastnímu posouzení kandidátů.

Když byl v roce 2023 navržen Petr Hladík (KDU-ČSL) na ministra životního prostředí, Pavel jeho jmenování pozdržel s odkazem na probíhající vyšetřování v brněnské kauze. „Není možné to uspěchat,“ vzkázal tehdy. Po několika dnech Hladíka jmenoval – až po konzultaci s bezpečnostními složkami.

Podle informací z Hradu prezident nyní „chce konzultovat vládu jako celek“. Mluvčí Vít Kolář uvedl: „Pan prezident trvá na tom, aby členové nového kabinetu nezpochybňovali naše ukotvení v EU a NATO a respektovali demokratické instituce.“ Spekuluje se rovněž o tom, že se Pavlovi údajně nelíbí, že by funkci ministra zahraničí zastával europoslanec Filip Turek, který proslul ostrými postoji vůči Bruselu a dalšími kontroverzemi. Podle jednoho z vyjednavačů proto existuje alternativa, že by resort převzal bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který má zkušenost z diplomatické služby jako velvyslanec ve Finsku. Ta se ale v pátek nepotvrdila, když Babiš oznámil, že ministerstvo zahraničí připadne Motoristům a tedy zřejmě Turkovi.

Nejde tedy o blokaci, spíš o preventivní ovlivnění celkové orientace vlády – což je opět širší interpretace prezidentské pravomoci.

Jak se proměnila role prezidenta

Kopeček ve svých paralelních životopisech Havla, Klause a Zemana konstatuje, že všichni tři prezidenti „budovali svůj politický kapitál nejen na síle osobnosti, ale i na okamžiku, kdy se otevřelo okno příležitosti“.

Havel využil morální autoritu sametové revoluce, Klaus prestiž ekonoma transformace a Zeman mandát přímé volby. Každý z nich tím zároveň rozšiřoval hranice moci svého úřadu. Petr Pavel se zatím pohybuje mezi prvními dvěma přístupy – formálně korektní, ale s ambicí dění popostrkovat a zajistit stabilitu.

Podle politologů obecně hlava státu může ledasco, ale pokud premiér trvá na svém návrhu, prezident jej nakonec musí jmenovat. Česká ústava ovšem neobsahuje žádné lhůty, a tak se z těchto průtahů stává politická zbraň.

Tento „prostor“ v Ústavě umožňuje prezidentům působit jako samostatné mocenské centrum. V praxi to v minulosti znamenalo, že si hlava státu dokázala něco vynutit. Ukázalo se, že vláda bez jeho spolupráce může být dočasně paralyzována, přestože formálně má důvěru Sněmovny.

Stálé hledání rovnováhy

Každá česká hlava státu – od Havla po Pavla – nějakým způsobem zkoušela, kam až lze pravomoci prezidenta natáhnout. Nejhlouběji to dovedl Miloš Zeman, který si vytvořil vlastní „třetí komoru“ mimo kontrolu parlamentu.

Petr Pavel se k této hranici zatím ani nepřiblížil, ale i on zdůrazňuje, že prezident „není pouhým notářem vládní vůle“. Pokud se skutečně chystá hodnotit vládu jako celek a ovlivnit, kdo usedne do klíčových resortů, zůstane otevřená stará otázka: kde končí hlava státu a začíná vláda lidu.

Jak shrnuje Lubomír Kopeček, „v českém systému chybí jasné vymezení prezidentské moci. Každý nový prezident tak začne tam, kde jeho předchůdce přestal.“