Smrt ve Vídni

KOMENTÁŘ

Smrt ve Vídni
Dva kluci, kteří přijeli z Čech, vylezli na vagón vídeňského metra, na jeho střeše projeli několik stanic a pak je srazil pilíř. Foto: Gufickds
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Dva kluci, kteří přijeli z Česka, vylezli na vagon vídeňského metra, na jeho střeše projeli několik stanic, zvláště vzrušující to určitě bylo, když projížděli v tunelu, to byli úplně přitisknuti a museli mít pocit, že jsou v akčním filmu. Pak se vítězoslavně zvedli, otočili se proti směru jízdy, takže neviděli, že vlak bude projíždět pod ještě jedním pilířem. Ten je vzápětí srazil. Všechno to na mobil natáčel za nimi jedoucí kamarád. Zachytil i ta už bezvládná těla, se kterými vlak ve stanici zastavil. Dva dny nato zemřel první kluk, včera agentury přinesly zprávu, že zranění podlehl i ten druhý. Také se psalo, že „bojují o život“. Ne, o jejich životy bojovali zdravotníci. Oni ty své životy zahodili. Na jeho začátku.

Nevím, jestli to lze zobecnit, ale jak člověk stárne, je mu život čím dál dražší. Ne jeho vlastní život, tam dochází k závěru, že jednou skončí a pomalu je čas na to být nějak nachystán. Ale dražší je mu život jako takový, tedy život jako výsledek strašné nahodilosti, jíž skutečnost, že někdo žije, nepochybně je.

 

Vidím to třeba u svých vnuků, kteří se narodili jako každý, zcela bezmocní a úplně vydaní svému (milujícímu) okolí: jakou to tedy musí dát námahu to všechno vypiplat, vlastně každý den, každou hodinu se věnovat jednomu účelu, aby se ta nejkřehčí a nejzranitelnější věc na světě na tom světě udržela. Všechno je to přitom nesmírně složité, zranitelné a ohrožené, a přitom je v tom slabém tvorečkovi obrovská vůle a síla, aby se to podařilo. Obrovská vůle k životu, která se projevuje každý den, každou hodinu, každým dechem, každým pláčem, každým projevem toho zázraku, jímž život nepochybně je. Ne každý člověk je zázrak, to bych řekl, že spíš nikoli, ale to, že žije, to ano, to zázrak je.

A pak ten život někdo zahodí. Třeba jízdou na střeše metra. Paradoxní je, že to je samozřejmě také projev života. V něm jsou přítomny nějaké protikladné síly, které s tím životem nakládají, jako by jim nestačil, jako by se ho chtěly zbavit. Vybuchují a explodují touhou –možná potřebou – ho ještě nějak zvětšit, zesílit, udělat výraznějším a více vzrušujícím. Jít na hranu, riskovat, zažít ten pocit, že se člověk dotkne nějaké hranice, že smrt sviští těsně kolem. Lidé dělají nejrůznější věci, které mohou ohrozit život. Život bez nebezpečí nemůže asi existovat nebo by za moc nestál. Každodenní chvění o život může vést k tomu, že by člověk nevyšel na ulici. Dětství bez nějakého rizika, třeba že se naučíte lézt na stromy nebo se pustíte do hluboké vody, je ochuzené o radost z překonání strachu, protože každá taková zdolaná překážka vede k sebedůvěře a jistotě se sebou samým. Bez toho to také nejde.