Jsou pak také srozumitelnější projevy Roberta Fica, který oslav SNP využívá (třebaže pochopitelně) k velkým rétorickým cvičením, píše Lukáš Novosad.
Foto: Michal Čížek
1
K hlasování v říjnových sněmovních volbách ze zahraničí se na zastupitelských úřadech či elektronicky přihlásilo zhruba 27 500 voličů. V nedělním pořadu Partie ...
Ta dvě výročí od sebe dělí týden: 21. srpna si připomínáme okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, 29. srpna začátek Slovenského národního povstání. A jako každý rok je to stejné. Češi si připomínají okupaci, hodně o ní mluví, je to stále datum formující identitu jednotlivců i státu. Stále živá je ta událost díky tomu, že žijí její pamětníci a vzpomínky starých na ten den se předávají v rodinách z generace na generaci (opakujme si: s německou březnovou okupací z roku 1939 to tak nemáme; to už je dávno zasutá historie, skutečnost náležející leda do učebnic).
V ten srpnový den se Češi také hodně diví a mrzí, jak málo berou sovětskou okupaci za svou federální bratři Slováci, jak málo si ji připomínají a jak málo jí žijí. A pak uplyne týden a na Slovensku vypuknou oslavy jiné významné události a tamní společnost jí žije jako připomínkou svého vrcholného národního vzepětí. Zato v Česku je klid; událost připomene jen několik médií, ale jinak se k ní mlčí. Ostatně když jsem se podíval do historie našeho EchaPrime, kolik k ní máme článků, vyjelo mi jich za celé ty roky jenom šest.
Ani v jednom případě přitom SNP nebylo hlavním tématem textu, vždy v něm bylo pouze zběžně připomenuto (nejčastěji v rozhovoru). Také takové skóre svědčí o tom, že vlastně neexistuje lepší doklad, jak moc různé jsou instinkty českého a slovenského národa a jak moc odlišně oba vnímají dějiny a své postavení v nich, než je předposlední prázdninový týden. Přitom si je co připomínat. Slovenské národní povstání bylo jednou z kontinentálních reakcí na postup spojeneckých vojsk od západu po invazi v Normandii. Bylo vyjádřením naděje, že skončí teror – v případě Slovenska jak německý, tak teror Hlinkových gard. Mělo podpořit postup Rudé armády na západ, ale začalo dříve: prakticky vzápětí po vstupu německých jednotek na Slovensko. I když trvalo jen dva měsíce, šlo o jedno z největších evropských ozbrojených vystoupení proti nacistickému Německu za dobu jeho existence.
Organizátoři povstání dobře věděli, že když se na ně přijde, budou popraveni. Celá akce trvala do října roku 1944, zemřelo při ní pět tisíc Slováků a bylo vypáleno devadesát slovenských osad. Boj se plynule proměnil do partyzánského na podporu rudoarmějců a tak trval až do května 1945.
Přiznávám, že jako příslušník generace, kterou komunistický režim už jenom štrejchnul, jsem nebyl dostatečně indoktrinován československými oslavami SNP – i pro mě už je to jen neživotná historie. Také proto jsem letos o prázdninách konečně navštívil aspoň rozsáhlé muzeum karpatsko-dukelské operace a města Svidník a Bardějov a jejich okolí. Jasně, bitva o dukelský průsmyk měla podpořit SNP a dodnes je otázkou, jestli ta operace měla smysl. Když ale člověk vidí ten složitý terén, kopce valící se jeden přes druhý, když dojde k dřevěným bunkrům v lese, vybudovaným v ostrém lesním svahu na ochranu velení československých jednotek působících v okolí, když si uvědomí, kolik práce muselo dát to všecko vytvořit, kolik to zjevně zabralo času, třebaže to pak bylo používáno jenom několik dní… pocítí k odhodlání předků úctu a je jim vděčný. A klade si otázku, jestli by sám dokázal být stejně odvážný.
Jsou pak také srozumitelnější projevy Roberta Fica, který oslav SNP využívá (třebaže pochopitelně) k velkým rétorickým cvičením. Jsou dlouhá, obsáhlá, podporují státní cynismus a obhajují ho. To jsou všechna ta premiérova přimíchávání Hitlera, Putina i počtu padlých sovětských hrdinů nebo jeho okázalá ubezpečování, že Slováci si jsou dobře vědomi, že svoboda k nim přišla z východu (těžko říct, proč současně předhazují nám Čechům, že komunismus na Slovensko přišel od nás, ze západu – i když to už je pozdější příběh).
U nás zatím takové projevy neznáme. Vlastně je v tom slovenském vládním kýči cosi balkánského, co je pro Čecha nesrozumitelné, až odpudivé. Zdejší vidění světa je holt usedlejší, domáčtější, řekl bych biedermeierovské. Takoví my totiž jsme: usedlí měšťáci ve vzpomínkách i v politice.
Mimochodem, v muzeum ve Svidníku – které samozřejmě připomíná rovněž boje o Karpaty v průběhu první světové války – mě zaujala jedna z panelových popisek: „Třebaže domácí slovenská politika byla v průběhu první světové války takřka v úplné pasivitě, zájem slovenských představitelů o bojové dění v Karpatech měl své ideové a politické pozadí. Víra v osvobozenecké poslání carského Ruska měla svou tradici a byla základem takzvaného katastrofického scénáře jako jedné z možností vyřešení slovenské otázky v Uhersku. Přiblížením se východní fronty k území Slovenska se začala zdánlivě naplňovat mesianistická rusofilská orientace slovenské (i české) politiky.“
Nejen ta poslední věta zní v současné době skoro až prorocky. Bude skutečně zajímavé sledovat, jak dlouho tento výklad sto let starých dějin ve Svidníku vydrží, než si některá pomazaná hlava vyžádá jeho řádné napravení.
00:02
