I v Polsku se fandí Baníku. Sport je způsob, jak porozumět světu

Polský reportér Zbigniew Rokita letos vydává česky dvě knihy. V jedné – jmenuje se Odřanie – se zabývá identitou nových polských území, v druhé – Králové střelců / Míč ve stínu impéria – zkoumá vztah politické moci a sportu ve střední a východní Evropě. Tomu jsme věnovali i rozhovor.

Jste z Katovic, tam v roce 1976 Československo vyhrálo mistrovství světa v hokeji.

Pro polského fanouška má hokej smysl, až když za ním jede do Ostravy. Z Horního Slezska mám blízko do několika zemí, a tak sleduju, jak je kde sport vnímán. Je to způsob, jak poznat svět. Sport totiž lidi otvírá, na rozdíl od politiky se o něm nebojí mluvit. Proto za hokejem jezdím do zemí bývalého Československa, kde jako divák parazituji na vašich emocích a něco se dovím. Na Slovensku jsem takto pochopil dotčení, že se po rozpadu Československa Češi stali nástupnickou zemí, dostali všechny medaile i místo v žebříčku, zatímco Slovensko se muselo do elitní skupiny probojovat ze skupiny C. Slováci berou, že nástupcem Sovětského svazu je Rusko, nástupcem Jugoslávie Srbsko, ale štve je, že v rovnocenné federaci měli primát jen Češi.

Ale třeba ve vodním pólu to je obráceně: nástupnickou zemí je Slovensko. V Horním Slezsku je ovšem situace ještě složitější, ne? Už jen otázka, kterému národnímu mužstvu fandit.

V polském Horním Slezsku žije odhadem až osm set tisíc lidí, kteří se hlásí ke slezské národnosti. Což znamená, že půlka polských Slezanů se necítí primárně jako Poláci, ale jako Slezané. Aby svou identitu zdůraznili a podtrhli svou nezávislost na centrálním Polsku, fandí německé nebo české reprezentaci. Takové fanouškovství je podmíněno i geograficky, protože lidi z Horního Slezska, kteří to mají deset dvacet minut do Česka, jsou na něj napojeni i přes sport. Znám hodně Slezanů, kteří fandí Baníku. Slezská identita se mění i generačně, protože u mladších je spojena s polskou, zatímco ti starší se vůči Polsku vymezují. Postupně se to zkrátka propojuje, takže mladí se cítí jako Slezané, ale fandí polské reprezentaci.

Stejný vývoj je v srbské Lužici: tam starší fandí Čechům, ale zásadně ne Němcům. Zato mladší fandí Němcům, přičemž deklarují, že jsou Lužičtí Srbové.

Analogií je víc. Když jsem vybíral příběhy, které popíšu, nechtěl jsem jenom nasbírat zajímavosti, chtěl jsem popsat vztah moci a sportu ve střední Evropě. Je to kniha o míčových sportech, a tak tam není hokejový střet Československa a Sovětského svazu v roce 1969. Ten se ale podobá střetu Maďarska a Sovětského svazu v roce 1956 ve vodním pólu. Pro Čechy může být přínosné zjistit, že sportovní odplatu za vojenskou porážku neprožili sami.

Čili jaké příběhy se v knížce dočteme?

Rozhodl jsem se, že neopustím prostor střední a východní Evropy v posledních sto letech, i když by bylo co vyprávět i odjinud. Třeba nomádský příběh izraelské fotbalové reprezentace. Ta hrála kvalifikace nejprve v asijské skupině, kde vyhrávala zápasy kontumačně, protože s ní nikdo nechtěl hrát. Tak přešla do australské skupiny, nakonec do evropské, teď se objevují hlasy, aby Izrael byl vyhozen kvůli Gaze a genocidě, kterou tam páchá. Máme mít týž přístup k Rusku i k Izraeli, říká se. Ale vidíme, že Izrael je fotbalu nepohodlný dlouhodobě.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.