„Jako trans muži mi nebylo líp. Zmýlila jsem se ve třiceti, jak to mají poznat děti?“

Carey Callahanová je žena, která prošla tranzicí ve třiceti letech, protože pociťovala hluboké odcizení od svého těla a považovala je za jakéhosi „nepřítele“. Nyní se se zděšením zamýšlí nad lékaři, kteří k jejímu tělu zjevně také nechovali úctu, ale brali ho jako něco, na čem mohou provádět experimenty.

„Měla jsem představu, že moje tělo je špatné, odporné, nesprávné a že lidem brání, aby viděli moje skutečné já. … Prostě jsem vůči svému tělu pociťovala jakousi nevraživost, takže mi to bylo celkem jedno. Bylo mi jedno… jaký je výskyt rakoviny vaječníků, bylo mi jedno, jaký je výskyt cévních mozkových příhod. Myslím, že na určité rovině mi moje tělo připadalo jako nepřítel. Jakmile jsem však uviděla, jak se tato neúcta odráží v pohledu lékařů na těla lidí, kteří prožívají genderovou dysforii, hrozně jsem se naštvala. Jestliže se podíváte na vztah lidí s genderovou dysforií a lékařů, všimnete si, že lékaři na nás vždycky velmi rádi provádějí experimenty.“

Tranzice jí nepomohla, pouze zhoršila pocit odcizení (disociaci) od vlastního těla. Carey vzpomíná: „S každým krokem tohoto procesu, s každým krokem vpřed, který jsem učinila k potvrzení té trans identity – se můj život zhoršoval.“ Dále říká: „Čím déle jsem tuto disociaci zaháněla – čím víc jsem po lidech chtěla, aby mě oslovovali zvláštními zájmeny, čím víc jsem se snažila změnit si tělo, čím víc jsem se zapojovala do komunity, která potvrzovala trans identitu – tím mi bylo hůř.“

Dnes Carey děsí, že ji lékaři podrobovali takovým drastickým zákrokům, zatímco prožívala duševní zmatek a nevyřešené trauma.

„Domnívám se, že jsem v hlavě neměla jasno, a rozhodně si myslím, že jsem jednala na základě jakýchsi pomatených představ, co by bylo zapotřebí, abych vypadala jako chlap. Myslím, že pocity, které jsem si vykládala jako genderovou dysforii, byly ve skutečnosti příznaky dlouhodobého traumatu, které jsem nikdy neřešila. Takže jsem dlouhodobě měla rušivé fantazie, jak by můj život vypadal, kdybych byla chlap – pořád jsem na to myslela. Kdykoli jsem měla nějakou nepříjemnou interakci, pomyslela jsem si: „Tohle by se nestalo, kdyby mě nevnímali jako ženu. Já totiž žena nejsem, to je právě ten problém.“ A bylo to zvlášť patrné, když jsem o svých zážitcích mluvila s jinými ženami. Říkaly věci jako: „Ty jo, to snad není zas takový problém,“ a já jsem si pak pomyslela: „No tedy, já jsem z toho tak rozhozená, musí to být tím, že mám nesprávný gender.“ … Takhle obsedantně jsem se identifikovala s muži, a nikoli se ženami, protože reakce žen na svět a jejich interakce se světem mi v mnohém připadaly cizí.“

Carey měla ve třiceti s tranzicí potíže a je přesvědčena, že do ní byla uvržena bez jasného pochopení vlastních problémů. Proto považuje za obzvláště znepokojivý názor, že dospívající a děti jsou schopni samostatného rozhodnutí pro tranzici.

„Jsem skálopevně přesvědčena, že lidé mladší osmnácti let by neměli být oprávněni činit tato rozhodnutí o svém zdravotním stavu. V zásadě si to myslím proto, že já jsem to blbě pochopila ve třiceti, když jsem si jako třicetiletá myslela, že mi bude nejlíp, když se ze mě stane trans chlap… A pak mi postupně docházelo, že mi to v mnoha ohledech nevyhovuje a v mnoha ohledech mi to způsobuje problémy a jen se tím zhoršuje moje úzkost a dostávám se do nepříjemných situací… Jestliže jsem se takhle mohla zmýlit ve třiceti, může se to dozajista přihodit i devítiletému dítěti. Určitě se to může stát i třináctiletému dospívajícímu. A rozhodně si myslím, že se to může stát i osmnáctiletému.“

A přitom trans aktivisté hlásají, že děti mají začít sociální tranzici ve školce, od devíti brát blokátory puberty, od šestnácti podstoupit hormonální léčbu a v osmnácti jít na operaci. Carey si sice myslí, že osmnáctiletí se mohou zmýlit, ale rovněž zastává názor, že musejí mít svobodu činit vlastní rozhodnutí – a žít s jeho následky. Koneckonců, „v tomhle věku vás necháváme jít do války. Takže se domnívám, že je to věk, kdy souhlasíme, že už začínáte dělat skutečná rozhodnutí o nebezpečných okolnostech, kterým chcete vystavit své tělo“.

Úryvek z knihy Když se z Harryho stala Sally, která právě vychází v Edici Echo.