„Dvacet let jsem strávil jako trans žena. Dysforii jsem nevyléčil“

Mnozí lidé, kteří veřejně promluvili o své detranzici, jsou ženy. Anonymní muž, který na internetu vystupuje pod iniciálami TWT, si některé jejich výpovědi přečetl a vytvořil webové stránky Third Way Trans (Třetí trans cesta) s nadějí, že jeho příběh by mohl pomoci mužům, jako je on: „Vznik tohoto webu inspirovalo několik žen po detranzici, které v poslední době natočily videa, a tak jsem usoudil, že by měla existovat i videa od mužů po detranzici.“ TWT začal psát blog, aby „lidem pomohl vyrovnat se s dysforií“.

Dále píše: „Na této cestě jsem mimo jiné zjistil, že existují jiné možnosti, jak se vyrovnat s dysforií, které by zabraly lépe a byly by méně škodlivé. Abych na tohle všechno přišel, nejprve jsem musel podstoupit celou tuhle tranzici a pak jsem musel dalších dvacet let strávit jako trans žena. V devatenácti jsem prodělal tranzici a v devětatřiceti jsem podstoupil detranzici. Teď je mi čtyřicet dva let. Celou tu dobu jsem žil jako trans žena a upravoval své tělo mnoha způsoby, které mi dodnes způsobují problémy, a chci lidem pomoct, aby se s těmito potížemi dokázali vyrovnat, aniž by tohle všechno museli podstupovat.“

Zaujímá odstíněné stanovisko, uznává, že jiní mohou mít jiné zkušenosti, a vyjadřuje pochopení vůči všem, kdo se rozhodnou pro tranzici.

„Nejsem proti tranzici,“ říká, „a opravdu chápu, jak může být genderová dysforie vysilující.“ Také však chce, aby lidé pochopili, že tranzice přináší nové problémy: „Nemyslím si, že by tato léčba měla být zrušena, ale zároveň bychom měli co nejvíce lidem pomoct, aby tyto potíže zpracovali, aniž by ji museli podstupovat, protože je to strašný proces, a přitom není dokonalý a způsobuje společenské a potenciální zdravotní problémy včetně neplodnosti.“ Zdůrazňuje, že tato poslední obava je zvlášť důležitá, ačkoli nezletilým, kteří uvažují o tranzici, to nemusí tak připadat, protože „mnoha lidem záleží na tom, aby měli děti, ale v mládí vám to nemusí připadat zas tak důležité“.

TWT chápe nedávný prudký nárůst počtu tranzicí jako důsledek vstřícnější kultury, ale částečně také jako „sociální nákazu“, která lidi nabádá k tranzici, i když by jim možná bylo lépe, kdyby ji nepodstoupili: „Lidé, kteří by jindy tranzici nepodstoupili, ale nyní o ní uvažují, možná mají lepší možnosti, jak se vypořádat se svými potížemi, a proto si myslím, že rozhodně je v něčem problém. Podle mého názoru jde o problém s terapeuty, kteří lidem odsouhlasí tranzici.“ TWT může svůj úsudek podpořit určitými odbornými znalostmi, protože studuje na doktorát z klinické psychologie a pracoval na několika klinikách, kde se někteří jeho klienti identifikují jako transgender. „Během klinického výcviku jsem mimo jiné zjistil,“ píše, „že obecně toho o lidech víte hodně málo, když se s nimi sejdete jednou, dvakrát nebo třikrát. Spoustu věcí nevíme.“

Terapeut mu předepsal hormonální léčbu po pouhých dvou sezeních a neznal celý příběh, který předcházel jeho pocitu, že bych byl šťastnější jako žena: „V dětství jsem zažíval trauma z šikany. Jako kluk jsem byl pomalý a zaostával jsem za ostatními v pohybu, ale taky jsem byl intelektuálně napřed, takový malý génius. Ve čtvrté třídě jsem docházel na střední školu na hodiny matiky, ale fyzicky jsem byl nejslabší ze všech spolužáků na základce. Takže jsem mezi ostatními vyčníval jako takový superšprt. Vůbec jsem si tím nezískal oblibu. Vlastně jsem byl oblíbený u dospělých, ale ne mezi vrstevníky. Takže mě hodně šikanovali a mlátili. Vyvrcholilo to na druhém stupni, kdy mě každý den někdo nějak napadl.“

Když jsem byl dítě, začal jsem si představovat, že bych byl dívka, protože to znamenalo, že bych mohl být v bezpečí a nemusel snášet tohle násilí, protože jsem až na nejspodnější příčce mužské hierarchie. Také bych mohl být mírnější. Hodně jsem plakal a to taky nebylo u kluka vnímáno příznivě. Mohl bych se od toho všeho osvobodit, a navíc stále zůstat intelektuál, protože všichni říkali, že holky taky můžou být chytré. Tehdy jsem samozřejmě nechápal, jak je společnost složitá, ani skrytý sexismus za tímto sdělením, protože mi bylo šest. Stala se z toho konejšivá fantazie, ne něco, co by se opravdu mohlo stát.

V dospívání pak tato fantazie pokračovala a začala být spojená se sexualitou. Zároveň mě přitahovaly ženy, takže to pro mě bylo matoucí a jako teenager jsem měl zpočátku s randěním potíže. Dospěl jsem později, ale nakonec, když jsem začal chodit do prváku na střední, jsem přece jen měl několik přítelkyň. Poté moje genderová dysforie ustoupila.

Když jsem začal chodit na vysokou, prvních pár měsíců jsem se s žádnými ženami nesetkával. Připadalo mi to jako krok zpět a znovu se objevily moje pocity spojené s genderem. Nyní chápu, že jedním z důvodů, proč jsem jako maturant na střední už neměl potíže s randěním, byl fakt, že jsem se ocitl na vrcholku hierarchie, kdežto v prvním ročníku na vysoké jsem se propadl dolů.“

TWT píše, že jeho genderová dysforie se „vrátila s ještě větší intenzitou“, když objevil nové internetové fórum „alt.transgendered“, které mu dalo naději na léčbu. „Nedokázal jsem uvěřit, že na světě jsou lidi, kteří se cítí jako já! Taky jsem se vyrovnával se stresem z toho, že jsem nově na vysoké škole a poprvé jsem pryč z domova. Cítil jsem velkou euforii, když jsem objevil lidi s podobnými pocity, a začal jsem věřit, že dokážu podstoupit tranzici.“ Zjištění, že ostatní zápolí se stejnými pocity, pro něj bylo „jako zjevení“ a vypadalo to, že tito lidé vědí, jak na ně reagovat. „Ostatní lidé také měli tyto pocity a mohl jsem se s nimi ztotožnit. Znamenalo to, že to opravdu jde. Opravdu se to mohlo stát!“

Tehdy se rozhodl navštívit ordinaci vysokoškolského lékaře, který ho doporučil na genderovou kliniku: „Šel jsem na kliniku, pověděl jsem psychologovi svůj příběh a že chci být žena. O šikaně jsem nemluvil, a ani jsem nevěděl, že by to mohlo nějak souviset. To jsem si uvědomil až později, když jsem začal chodit na opravdovou terapii.“ Po pouhých dvou sezeních dostal předpis na estrogen a připadalo mu to snadné: „Prostě jsem řekl, tohle jsem já a tohle chci být a oni na to, tak to je skvělé.“

Zpočátku si myslel, že léčba zabírá: „Dospěl jsem k přesvědčení, že mám základní transgenderovou identitu a že je důležité ji dát najevo. Potvrzovalo mi to okolí i terapeut, kterého jsem viděl dvakrát a hned při druhé návštěvě mi předepsal hormony. Bral jsem vysoké dávky estrogenu a vyvolávalo to ve mně jakousi euforii a vypjaté emoce, které jsem nikdy předtím nezažil. Bylo to považováno za potvrzení, že jsem nalezl své pravé já.“ A dařilo se mu působit jako žena: „Muži mi věnovali dost velkou pozornost, mnohdy šlo o podobné muže, kteří mě v dospívání šikanovali. Tato pozornost podporovala můj tehdy křehký pocit sebeocenění a stvrzovala, že jsem na správné cestě.“

TWT se dvacet let pokoušel žít jako žena, ale dysforie se tím nezbavil. „Akorát jsem měl nepříjemné pocity z částí svého těla, které nepůsobily žensky,“ vzpomíná. „Měl jsem moc velké ruce a velkou bradu, takže jsem měl pořád stejný problém, že nenávidím některé části svého těla.“ Také zjistil, že vyvstaly nové sociální problémy, jak s lidmi, kteří věděli, že je trans, tak i s těmi, kteří to nevěděli:

„Když to netušili, měl jsem pocit, že jim to nemůžu říct, a to opravdu znemožňuje intimitu, protože nemůžete sdílet tuto skutečně důležitou součást svého života. A pokud o tom věděli, setkal jsem se se spoustou různých reakcí. Někdo byl v pohodě. Spousta lidí byla v pohodě navenek, ale ve skutečnosti se ke mně chovali jinak. Skoro jsem si připadal, jako bych neměl vůbec žádný gender a snad ani nebyl člověk. Byl to opravdu hrozný pocit.“

Úryvek z knihy Když se z Harryho stala Sally, která právě vychází v Edici Echo.