Advokátní tarif – proč chce stát být prominentním škůdcem?

Unie daňových poplatníků reaguje na skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2025 dojde k novelizaci advokátního tarifu. Ta od příštího roku určuje, že daňové spory se budou oceňovat podle výše stanovené daně. Tato tarifní hodnota tak bude určujícím kritériem pro to, jak velkou náhradu nákladů řízení bude muset stát hradit postiženému subjektu v případech, kdy správci daně neobhájí stanovenou daň před správními soudy.

Unii daňových poplatníků ale nemohl uniknout fakt, že tarifní hodnota se stanoví nejvýše do částky 500 000 Kč. Znamená to tak, že náklady řízení spojené s daňovými spory o významnější doměrky daní budou nahrazeny postiženému subjektu ve výši, která může být zcela nepřiměřená (například spor o doměřenou daň 10 mil. Kč nebo 100 mil. Kč bude ohodnocen tak, jako by šlo o spor o 500 000 Kč). S tímto jednostranným přístupem státu k jeho vlastním pochybením musíme zcela zásadně nesouhlasit.

Je si třeba uvědomit, že náhrada nákladů řízení náleží subjektu postiženému bezprávím, a má mu tak nahradit prostředky, které musel na svou obranu vynaložit. Smyslem této náhrady je pokrýt náklady na právní služby, které daňový poplatník již zaplatil. Je však důležité zmínit, že náklady řízení nejsou v České republice procesně úspěšným účastníkům nahrazovány ve skutečné výši, nýbrž jsou paušalizovány úpravou advokátního tarifu. Paušalizaci nákladů ale nelze ztotožňovat s jejich umělým zastropováním. Stát tak zcela otevřeně přiznává, že daňovým poplatníkům poškozeným nezákonným stanovením daně uhradí jen část nákladů, které tito poplatníci účelně vynaložili na svou obranu. Takovéto omezení náhrady nákladů řízení je proto nemravným aktem, který jednostranně zvýhodňuje stát jakožto škůdce ve sporech o nezákonně doměřenou daň a staví ho do role jakéhosi škodního prominenta – neexistuje žádný jiný subjekt, který by byl podobným způsobem omezován v rozsahu náhrady škody, pokud jinému nějakou škodu způsobí.

Řízení před jednou soudní instancí je v průměru spojeno se 4 úkony právní služby. Ty by advokátní tarif ohodnotil maximální částkou 43 000 Kč plus DPH (jedná se o výpočet pro tarifní hodnotu 500 000 Kč za 4 úkony vč. režijního nákladového paušálu, který bude po novele činit 450 Kč za každý úkon). Takováto odměna je ale zcela mimo ekonomickou realitu zejména v případech, kdy reálná hodnota daňového sporu (doměřená daň) bude v řádech milionů, nebo dokonce desítek či stovek milionů korun. Žádný daňový poradce ani advokát platící si zázemí své kanceláře včetně pojištění profesní odpovědnosti není schopen za takovéto částky právní pomoc poskytovat.

Je tak nesporné, že skutečné náklady na poskytnuté právní služby jsou mnohonásobně vyšší, než jak je nahrazuje advokátní tarif po své novele. Byť tedy novelizací došlo k mírnému zlepšení, Unie daňových poplatníků ČR musí nad novelou v této omezující části vyjádřit zklamání.

Unie daňových poplatníků proto apeluje na daňové profesionály (daňové poradce a advokáty), aby s odkazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy navrhovali správním soudům odchýlit se od právní úpravy advokátní tarifu v části, která hodnotu sporu shora omezuje. Toto omezení totiž popírá čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého státní moc má sloužit občanům, nikoliv být využívána ke zmenšování náhrad škod vzniklých v důsledku pochybení berních úředníků, a čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím, přičemž podmínky tohoto nároku včetně podrobností musí stanovit zákon (nikoli vyhláška ministra spravedlnosti).

Pokud byl někdo postižen bezprávím ze strany státu, měl by dostat kromě omluvy také náhradu škody, která mu bezprávím byla způsobena Jednou ze složek náhrady škody je náhrada skutečně vynaložených nákladů řízení. Unie daňových poplatníků je přesvědčena, že škody na důvěře občanů ve vlastní stát mají horší důsledky než rozpočtově zanedbatelné poskytnutí adekvátní náhrady za zastoupení v případě spáchaného bezpráví.

Autor je předseda Unie daňových poplatníků ČR.