Respekt k etiopskému císaři ale nevycházel jen z jeho schopnosti ubránit stát. Habeš byla jedním z mála státních útvarů, který se mohl pochlubit kontinuitou až do biblických dob.
Foto: British Press Service / Wikipedia
1
TikTok a Tourettův syndrom? Pandemie ukázala, že i neurologické symptomy se mohou šířit jako kulturní trend. Odborníci popsali fenomén „TikTok tiků“: zejména ...
Před padesáti lety, 27. srpna 1975, zemřel poslední císař Etiopie, Haile Selassie I. Starý muž, svržený z trůnu klikou důstojníků o rok dříve, nedostal ani šanci dožít své poslední roky v exilu. Zemřel ve vazbě, přičemž není zcela jisté, zda jej nezavraždili. V zemi, kde císař hrál roli zástupce Boha na zemi a jejíž královská dynastie odvozovala svůj původ od legendárního krále Šalamouna, bylo nebezpečné nechat takovou ikonu naživu.
Tento skoro zapomenutý okamžik byl pro Afriku daleko přelomovější, než se zdá. Habešský císař, Král králů, Vítězný lev z kmene Judova, byl jediný tradiční panovník celého kontinentu, kterého i v období vrcholného kolonialismu byly západní elity ochotny brát jako sobě rovného. Pomohla k tomu ponižující vojenská porážka, kterou císař Menelik II. uštědřil roku 1896 hrabivým Italům.
Respekt k etiopskému císaři ale nevycházel jen z jeho schopnosti ubránit stát. Habeš byla jedním z mála státních útvarů, který se mohl pochlubit kontinuitou až do biblických dob, a tehdejší Evropa i Amerika braly ještě křesťanství mnohem vážněji než dnes. Vůči takovému symbolu se nevztahuje ruka lehce a je příznačné, že za definitivním koncem etiopského císařství stálo marxistické hnutí podporované ze SSSR, které se v kácení takových starých symbolů přímo vyžívalo. (Ani ono už dnes neexistuje a současná Etiopie je víceméně kapitalistický stát. Sic transit gloria mundi.)
Tradiční monarchista by teď mohl pokračovat luzným líčením blahého života za starého režimu, násilně přervaného krutými bolševiky. Realita byla méně černobílá a starý režim už se v 70. letech jednoznačně nacházel v posledním tažení. Hlavním problémem zkostnatělých oligarchií často nebývá ani tak samotná hlava státu, která přece jen udržuje mezinárodní vztahy, a má tedy nějaké ponětí o tom, kudy jde vývoj ve světě (a Haile Selassie se za svůj dlouhý život nacestoval dost). Hlavním problémem je obvykle vrstva šlechty, dvořanů či jiných mandarínů, zabetonovaných ve výhodných a dědičných pozicích, jichž se nehodlají vzdát. Většina snah o nezbytnou modernizaci země narážela v císařské Etiopii právě na odpor velmožů. Roku 1942 se aspoň podařil revoluční krok v podobě zrušení otroctví, ale fakticky zvláště na venkově stále přetrvávalo.
Stárnoucí císař časem rezignoval na další domácí reformy a čím dál více se nacházel v roli „prominentního Afričana“, objíždějícího různé konference a summity v cizině. Měl k tomu adekvátní charisma a řečnický talent. Navíc se dokonale trefil do doby, protože dekolonizace Afriky byla v plném proudu a tehdejší levicoví politici a intelektuálové přímo dychtili po tom, vyslechnout si nějakou zdrcující kritiku na adresu bělochů od vysoce postaveného černocha. (Dychtí dodnes, ale nikdo, kdo by dosahoval osobnostního formátu starého lva z Addis Abeby, není jaksi k dispozici.)
Duševní absence svrchovaného vládce vedla k tomu, že mezi prostým lidem začala nebezpečně stoupat nespokojenost. Problémem subsaharské Afriky je tradičně „příliš mnoho dětí“ a související potravinová nesoběstačnost. K pádu Haileho Selassieho také vedl hladomor, který totálně zkorumpované úřady nedokázaly ani zmírnit.
Korupce ani hlad však nezmizely s císařem. Země s nejistými dešti a nedostatkem úrodné půdy se mezitím stihla nafouknout na nějakých 130 milionů lidí a stále ještě roste. Současný počet dětí na ženu se drží kolem čtyř, což je sice polovina toho, co za císařských dob, ale pořád dost na to, aby v polovině století mohlo být Etiopanů zhruba čtvrt miliardy; jedna jediná africká země, nikoliv největší, tak dosáhne asi poloviny počtu obyvatel Evropy.
Půl století po smrti posledního císaře se Etiopie znovu snaží postavit na vlastní nohy, tentokrát s čínskou pomocí. Vznikl tu textilní průmysl, zásobování elektřinou i vodou se zlepšilo, byla kompletně zrekonstruována železnice do důležitého přístavu Džibuti a etiopská vláda uzavřela mírovou dohodu se sousedním Somalilandem, jehož další přístav Berbera má pomoci Etiopii s vývozem vyrobeného zboží do ciziny. Je tedy naděje, že pod současnou vládou se podaří stát rozvinou aspoň někam na úroveň dnešní Indonésie nebo Bangladéše.
Kéž by se to podařilo. Vznik nějakých úspěšnějších států v Africe by totiž měl pozitivní důsledky i pro bezpečnost Evropy. Většina migračních proudů na černém kontinentu míří „ze státu do státu“, nikoliv přes Středozemní moře k nám. A průmyslově se rozvíjející, stabilní země by pro zástupy lidí opouštějících všechny ty nefunkční Nigery a Čady byla jistou alternativou. To ovšem znamená ty skromné úspěchy udržet a dál rozvinout. A to není v Africe nikdy jisté.
00:03
