O terezínském hrdinovi Edelsteinovi, kterému se dělalo zle

Z Prahy do Terezína to vlakem netrvá déle než dvě hodiny. Autem ještě míň, ale historie spojila Terezín s vlaky, i když tam žádné nádraží není. To až dva roky před koncem války postavili židovští vězni ze stanice Bohušovice nad Ohří do terezínského ghetta vlečku. Zůstaly tam po ní zbytky kolejí a na místě, kde končilo překladiště, domek s bronzovou pamětní deskou. Ty koleje se tam nepostavily kvůli pohodlí, ale kvůli větší efektivitě transportů a také proto, že když Židy odváželi z Terezína na východ, tak aby to budilo méně pozornosti a rozruchu, než kdyby šli pěšky těch pár kilometrů po cestě.

Já jsem teď v Bohušovicích vystoupil, se mnou ještě asi čtyři cestující. Nádraží je už pár let zabalené do zateplovací krabice, která zcela setřela autentickou ošklivost stanice, díky níž bylo možné aspoň trochu si představit, jak to tehdy bylo. Jak asi? Vlak zastavil a lidé se vyhrnuli ve zmatku na nástupiště, ať přijížděli odkudkoli (ti z Prahy a okolí z Holešovic od Veletržního paláce), byli vyčerpaní, otřesení, zvlášť starší lidé jako omráčení. A všichni vyděšení, ale možná také zvědaví, co se bude dít a jaké to bude.

Drželi se jeden druhého a zavazadel, v kterých jim brzy začali šacovat. Čekala je česká policie v zelených uniformách, židovská policie (Ghettowache) s podivnými čepicemi, několik esesáků včetně dr. Siegfrieda Seidla, prvního velitele terezínského „koncentračního tábora“, což je ovšem termín, který Němci pro Terezín nepoužívali. Ti tomu říkali Ghetto nebo Judensiedlung Theresienstadt, židovské sídliště Terezín.

Kdo přijde do města sevřeného cihlovými náspy a obřími příkopy josefínské pevnosti („Vlasti k obraně, matce ke cti“), může se hned orientovat. Geometricky vyměřené ulice, velké obdélníkové náměstí, které se pořád jmenuje Čs. armády, protože po válce Terezín se opět stal kasárenským městem. Tady Němci připravili v červnu 1944 maškarádu pro inspekci Červeného kříže, trávníkem a růžovými keři ho vyzdobili, cestičky pískem posypali, Židé se po nich procházeli, když byli unavení, sedli si na lavičky. Pěkné to tam měli. Potom inspekce odjela a za pár týdnů zas poslali osmnáct tisíc Židů do Osvětimi.

Vpravo je budova záložny, tam bylo táborové velitelství SS, fajnoví páni, někteří sadisti, ale jinak kulturní lidé. Naproti je empírová radnice, tam v rámci možností se činily židovské úřady ghetta, tam měl stůl první „židovský starší“, jak se mohla ta funkce jmenovat (Žid nemohl být „předseda“, natož „vedoucí“), Jakob Edelstein. Bylo mu čtyřicet, mnoho českých Židů ho znalo jako předválečného funkcionáře židovských spolků a organizací, dnes by se řeklo aktivistu sionistického hnutí v Československu. Edelstein byl člověk diplomacie a vyjednávání, muž zcela pacifisticky a demokraticky založený, od pohledu dobrák s kulatými brýlemi a s rysy vhodnými pro antisemitské karikatury. Několikrát týdně se stýkal s Němci, vždycky se mu předtím udělalo špatně, zbledl, musel na toaletu, pak se upravil a šel vyjednávat.

Celý text "Terezínský prach ve vesmíru" si můžete přečíst v knize Jiřího Peňáse Výpravy v nejlepších letech, která právě vychází v Echo Media. Zakoupit si ji v předprodeji můžete zde.