Zázračný úklid

Kdysi jsem v jednom textu napsal, že by to chtělo udělat v hlavě jarní úklid: „Vyprat záclony frází, vyházet staré slogany a klišé, vytřepat prošlé definice...“ Jenže já nějak nemůžu myslet. Mám doma takový binec, že mě nenapadne jediná fráze, slogan či klišé, natožpak definice. Věci v mém bytě se daly samy od sebe do pohybu a teď se skoro všechny nacházejí tam, kde nemají být. Prach usedá, kam se mu zachce, v kuchyni na zemi se ocitají drobky, sem tam i rozšlápnutá pecka z hroznu nebo nepozorovaně upadlá slupka z cibule, v pokoji dokonce ponožka. Koš přetéká papíry, z celkem úhledně srovnaných knížek v knihovně se stává hromada, ve které nejde nic najít, jsou tu rozházené kusy oděvu, nic není na svém původním místě, obraz visí nakřivo, sem tam obaly od čokolády nebo chuchvalce kocouřích chlupů...

Najednou člověk zjistí, že nemůže nic dělat, na nic myslet, že se pozvolna ztrácí v tom chaosu věcí a sotva zvládá najít mezi těmi předměty mobil, když mu někdo zavolá... Nejdřív se snažím hájit citátem z Kurta Vonneguta: „Jestli se vám zdá, že tu mám nepořádek, tak to ještě nevíte, co mám v hlavě.“ Ale brzy pocítím, že to je slabá výmluva a že mi ten brajgl v hlavě znemožňuje normálně žít a pracovat. Pracuji totiž doma, a když na to přijde, nemusím ani vycházet ven. Dnes ráno, hned po probuzení, jsem ještě ke všemu zjistil, že když jsem, ve snaze vylepšit odtok vody v umyvadle, nalil do výlevky krtka, sežralo mi to nemilosrdné chemické zvíře těsnění a voda protéká na podlahu. Ta trocha vody, která se rozlila po koupelně, mě přivedla na myšlenku, že právě začíná potopa světa a já se přes ty haldy věcí nakonec nedostanu ven a bude se mnou amen.

Kamarádka mi do telefonu řekla, že na tom není líp. Dlouhé týdny prý nestačí udělat v domě pořádek a vůbec neví, co s tím. Má totiž tři děti ve školním věku, které okamžik, kdy ona jakž takž uklidí, vnímají jako impulz k tomu, aby začaly o to víc řádit a uvádět věci do původního stavu.

Její přítelkyně jí před časem doporučila bestseller Marie Kondo Zázračný úklid, v němž mladá Japonka učí lidstvo, jak se radovat z uklízení. „Hodně věcí odkládáme pro vzpomínky. Přeneste se přes nostalgii. Zbavte se toho zlozvyku!“

Teď prý tu knihu měla vrátit, ale nemohla ji v tom bordelu najít, až ji nakonec objevila pod velkou hromadou nevyžehleného prádla.
S radostí mi to oznámila a s úlevou dodala, že Marii Kondo se prý od doby, co napsala onu knihu, narodily tři děti a ona veřejně prohlásila, že se omlouvá, protože poznala, že se třemi dětmi se pořádek udržovat nedá.

„Copak o to,“ řekl jsem, „tři děti jsou pro tebe polehčující okolnost. Ale já mám potomky dospělé a dávno odstěhované a cítím, že ráno nemám důvod do toho chaosu vstávat.“

Nakonec se to však podařilo. Zatelefonoval jsem svému hodinovému manželovi, aby opravil, co se dá. Vyčesal jsem kocourovi spoustu chlupů, vyluxoval jsem, umyl nádobí, utřel prach, posbíral a vypral prádlo, převlékl postel, vynesl odpad, narovnal obraz a uvařil si kafe. Vůbec to nechápu, býval jsem kdysi bordelář, a teď mám najednou takový vítězný pocit... Přenáším se přes nostalgii. Hodně věcí odkládám pro vzpomínky. Zbývá už jen vyprat záclony frází, vyházet staré slogany a klišé, vytřepat prošlé definice...