Americký prezident Donald Trump varoval íránský režim, že pokud začne střílet do demonstrujících, tvrdě proti němu zasáhne. Teherán proti protestům krvavě ...
Americký prezident Donald Trump varoval íránský režim, že pokud začne střílet do demonstrujících, tvrdě proti němu zasáhne. Teherán proti protestům krvavě zakročil. V Americe sídlící neziskovka zabývající se lidskými právy v Íránu identifikovala téměř 650 obětí nepokojů. Vládní íránské zdroje anonymně řekly deníku The New York Times, že při protestech zemřelo na 3000 lidí. Jiné neziskovky počet mrtvých odhadují na 12 až 20 tisíc. Zatímco svět čeká, jestli Trump splní svou hrozbu, objevují se varování ohledně moudrosti amerického zásahu. Podle těchto názorů americké zásahy na Blízkém východě vždy skončily katastrofou. Snaha svrhnout vládnoucí ajatolláhy tak může mít nedozírné následky.
Prvotním hříchem a předmětem doličným údajně pomýlené americké politiky na Blízkém východě je íránský puč v roce 1953, jejž měla zorganizovat CIA. „Nezapomínejme, že současný odporný režim v Íránu je sám o sobě výsledkem intervence podporované Západem. V roce 1953 svrhl britsko-americký puč demokraticky zvolenou vládu Muhammada Mosaddeka v Íránu. Důvodem bylo především ochránit zájmy Západu v ropném průmyslu. Puč dosadil na trůn šáha Mohammada Rezáa Pahlavího, který stál v čele zkorumpovaného, brutálního a nepopulárního autokratického režimu. Po několika desetiletích této diktatury byl šáh sám svržen islámskou revolucí v roce 1979, která přivedla k moci Rúholláha Chomejního a teokracii, která vládne zemi dodnes,“ napsal v prohlášení například známý levicový senátor Bernie Sanders. „Vojenská intervence USA není řešením. V minulosti selhala a selže znovu. Spojené státy musí stát na straně íránského lidu, ne nad ním,“ ukončil Sanders svou výzvu.
Toto uvažování má v americké zahraniční politice hluboké kořeny, zvláště v Demokratické straně. Administrativa Billa Clintona se za íránský puč oficiálně omluvila ústy tehdejší ministryně zahraničí Madeleine Albrightové: „V roce 1953 sehrály Spojené státy významnou roli při organizování svržení populárního íránského premiéra Muhammada Mosaddeka. Tento převrat byl pro politický vývoj Íránu jednoznačně krokem zpět.“ Podobně se vyjádřil Barack Obama v roce 2009 ve svém projevu v Káhiře: „Uprostřed studené války se Spojené státy podílely na svržení demokraticky zvolené íránské vlády.“ Ve svých pamětech byl ohledně operace Ajax, jak se plán státního převratu nazýval, ještě kritičtější. „Operace Ajax stanovila vzorec pro nesprávné odhady USA při jednání s rozvojovými zeměmi, který přetrvával po celou dobu studené války: zaměňování nacionalistických aspirací za komunistické spiknutí; ztotožňování obchodních zájmů s národní bezpečností, podrývání demokraticky zvolených vlád a spojování se s autokraty, když jsme usoudili, že je to v našem zájmu,“ napsal.
Zvláště Sandersův příspěvek dobře ilustruje chápání události v Íránu v roce 1953 na západní levici. Podle ní Američané na žádost Britů sesadili demokraticky zvoleného íránského premiéra Muhammada Mosaddeka, jelikož ten se opovážil znárodnit ropný průmysl, jenž do té doby patřil Angloíránské ropné společnosti (stále existuje, dnes známá jako BP). CIA dosadila na trůn šáha Muhammada Rezáa Pahlavího, čímž zastavila vývoj Íránu v pluralitní demokracii a učinila z něj diktaturu. Islámská revoluce v roce 1979 v tomto podání není jen nepředvídaným důsledkem těchto machinací, ale v podstatě i spravedlivým trestem za americké vměšování se. Íránský puč je tak věčným varováním před zasahováním do vnitřních záležitostí zemí na Blízkém východě, hlavně Íránu.
Problém je, že tento tradiční výklad není pravdivý. Američané nemohli šáha nikam dosadit, jelikož na trůnu již dávno seděl. Mezi jeho pravomoci patřilo právo jmenovat i odvolat premiéra a před Mosaddekem je střídal jak na běžícím pásu. Mosaddek, narozený v roce 1882, byl zasloužilý politik ze staré šlechtické rodiny. V roce 1949 založil Národní frontu, širokou koalici zahrnující všechny od islámských kleriků až po středolevici. Sám Mosaddek se prezentoval jako modernizující demokrat, jehož hlavním cílem bylo zlomit vliv velmocí v Íránu, což znamenalo mimo jiné získání kontroly nad ropnými poli. V březnu 1951 se mu podařilo protlačit znárodnění ropy íránským parlamentem, v dubnu ho šáh jmenoval premiérem.
Učinit tvůrce této průlomové legislativy předsedou vlády byl logický krok. Je ale třeba dodat, že Mosaddek se nestal premiérem díky volbám, ale rozhodnutím šáha. Parlament ho dodatečně schválil, jak se stalo zvykem, ale nebylo to vyžadováno ústavou.
Vývoj rozlítil Brity. Ti zorganizovali embargo na íránskou ropu a stáhli svůj personál. Íránci tak neměli jak ropu prodávat ani jak se k ní dostat, vzhledem k tomu, že experti odjeli domů.
Američané se do sporu zapojili na žádost Íránců, aby působili jako prostředníci. Washington přišel s několika kompromisy, kdy by Teherán kompenzoval Britům znárodněná aktiva a umožnil zahraničním firmám pokračovat v těžbě výměnou za spravedlivější rozdělení zisků. Britové byli na Američany naštvaní, jako blízcí spojenci, kteří bojovali po jejich boku v Koreji, cítili, že si zaslouží lepší zacházení. Mosaddek ale veškeré americké návrhy odmítl.
Vrchol jeho moci přišel v polovině roku 1952, kdy se jmenoval ministrem obrany a požadoval kontrolu nad armádou. Pro šáha, podle ústavy vrchního velitele, to byl útok na jeho pravomoci, a Mosaddeka odvolal. Protesty v ulicích ho ale donutily své rozhodnutí zvrátit. Mosaddek toho využil a nechal si parlamentem schválit na šest měsíců diktátorské pravomoci, aby mohl vládnout skrze dekrety. Od té doby to ale šlo s Mosaddekem z kopce. Íránská ekonomika byla na ropě závislá a spolu se zhoršující se hospodářskou situací rychle upadala Mosaddekova popularita.
Mosaddek se choval čím dál více autoritářsky. Volby v roce 1952 zastavil poté, co bylo zvoleno dostatek poslanců, aby bylo dosaženo kvora. Nikdy tak nedorazily výsledky z venkovských oblastí, kde se očekávalo, že budou dominovat Mosaddekovi odpůrci. Přesto se s parlamentem rozhádal a rozhodl se ho rozpustit. Tato pravomoc náležela pouze šáhovi. Mosaddek se ho rozhodl obejít zorganizováním zjevně zmanipulovaného referenda. Volba nebyla tajná a oficiální výsledek byl dva miliony hlasů pro rozpuštění a 1207 proti.
Tou dobou již Mosaddek přišel o podporu velké části společnosti. Armáda byla na něj naštvaná kvůli čistkám a seškrtání rozpočtu, obchodníci a podnikatelé kvůli zhoršující se ekonomice a muslimský klér nesouhlasil s jeho sekularizačním programem a stále větší spoluprací s komunistickou stranou Túde. Právě rostoucí vliv Túde vylekal Američany a prezident Eisenhower konečně dal souhlas s přípravou puče.
I tak se ale jednalo hlavně o íránskou záležitost. Zdá se, že hlavním příspěvkem Američanů bylo přesvědčení šáha, že podporují odvolání Mosaddeka, díky čemuž se konečně odhodlal k činu. Dne 15. srpna 1953 vyslal plukovníka Nematolláha Nasírího za Mosaddekem s rozkazem k odvolání, přesně podle svých ústavních pravomocí. Mosaddek byl ale připraven, své odvolání odmítl a jeho loajalisté Nasírího zatkli. Šáh se vylekal a odjel ze země. CIA hlásila, že operace Ajax selhala a je třeba s Mosaddekem spolupracovat.
Drama tím ale neskončilo. Ulice zaplavily davy protestující proti Mosaddekovi. V minulosti se předpokládalo, že byly zaplacené, vyprovokované a řízené CIA. A i když nelze vyloučit, že Američané na nich neměli žádný podíl, zdá se, že protesty zorganizovali hlavně ajatolláhové, kteří přece jen měli na íránské masy větší vliv než CIA a Mosaddeka se rozhodli zbavit. Zároveň se dala do pohybu armáda, znovu do velké míry bez spolupráce s CIA. Hlavním příspěvkem Američanů k Mosaddekově konci tak zřejmě bylo rozšíření zprávy o jeho odvolání. Po krátkém obléhání své rezidence se 19. srpna Mosaddek vzdal. Zbytek života strávil v domácím vězení.
Tvůrcem legendy o rozhodujícím americkém vlivu je Kermit Roosevelt, vnuk prezidenta Theodora Roosevelta a vzdálený bratranec prezidenta Franklina Roosevelta a jeden ze zakladatelů CIA. V roce 1953 byl pověřen řízením operace Ajax. Ve svých pamětech, vydaných v roce 1979, se vychloubal a zveličil svou roli při Mosaddekově pádu. Ve stejném roce ale proběhla i islámská revoluce a ajatolláhové, kteří spolupracovali se šáhem na Mosaddekově odstranění, se sami ujali moci. To umocnilo pocit, že za islamizaci Íránu mohou nějakým způsobem USA.
Ve skutečnosti jejich role byla tehdy spíše okrajová. Spojené státy jsou sice supervelmoc, ale to ještě neznamená, že tahají za nitky po celém světě. A i když mohou k pádu islámského režimu v Íránu přispět, nakonec svou svobodu mohou vybojovat jen samotní Íránci.
00:05
