Zvláštní a tajemný Litvínov. Pravá chvíle na cestu skrz chemické závody

Večerní cesta do Litvínova vrcholí slavnostní iluminací při průjezdu chemickými závody. Baterie světel a reflektorů svítí na uvítanou a v noci ozařuje celou podkrušnohorskou krajinu jako roj gigantických světlušek. Obyvatelstvo si na to nejspíš dávno zvyklo, ale návštěvník je fascinován.

Zvlášť užasle hledí na plamen šlehající do noční oblohy, která tím získává něco orientálního, něco, co patří spíš do naftových polí kolem Baku nebo do Saúdské Arábie. Ale jsme v severních Čechách, přijíždíme do Litvínova, města, které patří k městům v téhle zemi nejzvláštnějším a nejtajemnějším. Tedy zvlášť pro ty, kdo se tam dostaví za tmy, s nejasnou představou, co ráno za světla uvidí a co se před nimi odkryje.

Zatím tedy vystoupí, pohlédnou na osvětlený kubický modul nového litvínovského nádraží, lze-li té přenosné kostce tak říkat, a vydají se skrz paneláky hledat místo, kde mají zamluvený pokoj. Cestou se noční návštěvník ohlíží za plynovým plamenem, který svítí do narůžovělé záře industriálního horizontu.

Ráno se probudí a pohlédne skrz zaprášené okno na silnici, která vede podél paneláků a několika domů, jež zbyly z jiných dob. Sejde po schodišti dolů, pozdraví se s několika romskými nájemníky, neboť dům je především ubytovnou s jedním hotelovým patrem, a vydá se na obhlídku. Je kalno, okolní kopce se ztrácejí v únorové mlze, ideální čas na krásy litvínovské. Nasaje vzduch lehce parfémovaný chemií a vydá se podél té silnice, podél smutných domů, postavených tam místo těch původních, které si v minulých staletích stavělo předchozí obyvatelstvo. Za chvíli stojí před velkým barokním chrámem, dvě věže s jehlany na vrcholu jako z dětské stavebnice, mezi nimi tmavé sousoší svatého Michaela archanděla, jemuž je kostel zasvěcen. Jako by sem spadl z jiné civilizace.

Barokní Litvínov ale existoval, bylo to takové poboční místo Valdštejnů z Duchcova, postavili si tady menší zámeček, lusthaus, který dosud stojí, na chodbě jsou opřené náhrobky renesančních majitelů panství, kteří tam byli ještě před Valdštejny, pánové z Jahnu a Fictumu. Z pískovce vystupují omšelé postavy zbrojnošů a krásných paní, které čas zbavil tváří a nahradil je beztvarou kamennou hroudou. Rysy starého města, které mohlo být pěkné, jak ta městečka v Rudohoří-Erzgebirge byla, lze také spíš odhadovat. Zbylo několik monumentů, především ten chrám z konce 17. století, opuštěná pevnost víry mezi paneláky, dílo architekta Jana Baptisty Matheye, Francouze z Burgund, vyučeného v Římě, oblíbence pražského arcibiskupa Jana Bedřicha hraběte z Valdštejna, kterému patřil nedaleký Duchcov. A také tento Horní Litvínov, do roku 1945 svými obyvateli zvaný spíš Ober Leutensdorf, městečko pod horami, z něhož zbylo torzo. Několik měšťanských domů, se kterými si, jak to tak vypadá, teď moc nevědí rady, několik barokních soch a morový sloup uprostřed čehosi, co by mohlo připomínat park.

Celý text „Kolektivní plamen v Litvínově“ si můžete přečíst v knize Jiřího Peňáse Výpravy v nejlepších letech, která právě vychází v Echo Media. Zakoupit si ji můžete zde.