Mapa, která otřásla střední Evropou – rozdělení světa do tří kategorií, podle kterých se budou Spojené státy rozhodovat, kam a za jakých podmínek lze exportovat supervýkonné čipy pro vývoj umělé inteligence.
Foto: Shutterstock
1
Čím dále, tím více je slovenský premiér Robert Fico podle svých slov přesvědčený, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nutí Slovensko k odvetným opatření ...
Mapa, která otřásla střední Evropou – rozdělení světa do tří kategorií, podle kterých se budou Spojené státy rozhodovat, kam a za jakých podmínek lze exportovat supervýkonné čipy pro vývoj umělé inteligence. Tedy technologie, která bude zřejmě klíčovým faktorem ekonomického rozvoje následujících let, a zároveň technologie, která je vnímána jako vysoce politicky citlivá. Už několik dnů mapa koluje po sociálních sítích a výrazně vstoupila do politické debaty.
Jak je možné, že spolehlivý spojenec Ameriky Česko je ve stejné skupině jako „proruské“ Slovensko a Maďarsko? ptají se liberální česká média. Jak je možné, že navzdory naší klíčové roli v bezpečnostní architektuře východního křídla NATO jsme se neocitli ve skupině „klíčových partnerů“, hodných sdílení této technologie? zuří diskuse v Polsku. Samozřejmě se hned objevily hlasy, které celou věc bagatelizují technickými otázkami, občas tónem, který přímo vibruje našimi postkoloniálními komplexy: země mimo „první košík“ jsou (jak citují polská média neoficiální vyjádření jednoho z ministrů Tuskovy vlády) prostě „stejně příliš zaostalé“, aby mohly tuto technologii naplno využít. „Nejde přece o to, jak vypadá situace teď, ale o budoucnost – o potenciální podvázání možnosti dalšího rozvoje,“ oponuje bývalý velvyslanec Polska v USA Marek Magierowski. Většinou jsou i proto první reakcí většiny politiků opatrně vyjadřované zklamání a naděje, že rozhodnutí není definitivní. V tom duchu se vyjádřil i Petr Fiala. Na pikantnosti celé věci přidává fakt, že rozhodnutí není přece dílem nastupující Trumpovy administrativy, od níž všichni čekají větší asertivitu v obchodních vztazích s Evropou, ale její demokratické předchůdkyně.
Podstatu problému, který značně přesahuje oblast technologií a ekonomiky, vyjádřil docela dobře Jan Lipavský: „Je potřeba, abychom byli v první kategorii. Už jenom z principiálních důvodů, protože to potvrdí míru našich kvalitních vztahů,“ prohlásil ministr zahraničí. Mapa světa rozděleného do tří kategorií nese totiž výrazný symbolický potenciál. Polský novinář a diplomat Piotr Skwieciński upozornil na jednu souvislost: „Podívejte se na ni pozorně. Až na pár drobných výjimek, jako je zařazení Portugalska do druhé kategorie, ta mapa ve své evropské části vypadá, jako by ji nakreslili Stalin, Roosevelt a Churchill v Teheránu nebo Jaltě…“
Od února roku 2022 se hodně mluví a píše o rostoucí roli východního křídla NATO pro hlavního „akcionáře“ Aliance, tedy USA. Důvody byly zřejmé – přesunutí pozornosti USA zpět do našeho regionu v důsledku ruské agrese na Ukrajině a viditelná neschopnost většiny západní Evropy, v čele s hlavním pilířem americké přítomnosti na kontinentu, tedy Německem, sehrát v řešení této bezpečnostní krize výraznější roli. Jak se ovšem ukazuje, staré mentální mapy stále fungují. Pětadvacet let po vstupu většiny střední Evropy do NATO stále najdeme případy, kdy existuje představa různých „úrovní“ příslušnosti k Západu.
I proto, kromě banálních konstatací, že vděk není veličina, s níž lze v zahraniční politice pracovat, a asertivitu je třeba projevovat i vůči spojencům, by kauza exportu čipů společnosti NVIDA měla být dalším z mnoha varovných budíků také v jiném kontextu. Trvá debata o tom, jak ukončit rusko-ukrajinský konflikt a jak přestavět bezpečnostní architekturu Evropy v souvislosti s válkou a nástupem Trumpovy administrativy. V rámci této diskuse se v našich zemích opakuje celá sada argumentů, které „kauza čipů“ staví do specifického světla. Počínaje bohorovným pocitem, že samotné členství v NATO je zárukou bezpečnosti, v níž článek 5 je kouzelným tlačítkem, po jehož zmáčknutí se během vteřiny z nicoty zjevuje záchranná operace. Není tomu tak ani v takříkajíc „vojensko-logistické rovině“, ale je nutné brát v potaz i proměnlivý faktor politické vůle spojenců. V posledních letech jsme pozapomněli, jak dlouho trvalo, než se podařilo klíčové spojence vůbec přesvědčit o myšlence rozšíření Aliance na bývalá území Sovětského bloku. Argumenty o tom, že „se nesmí dráždit Rusko“ a že lepší cestou je „neutralita,“ neposloucháme jen v posledních měsících v otázce Ukrajiny: patřily k základní výbavě všech diskusí na téma našeho regionu v 90. letech. Pozapomněli jsme také, jak dlouho trvalo, abychom už po svém vstupu dokázali přesvědčit všechny partnery, aby jakoukoliv vojenskou infrastrukturu Aliance přemístili do „nových členských států“.
Připomenout tyto skutečnosti by nám mohl pomoci Sergej Lavrov, který před Novým rokem opět, jako už mnohokrát v minulosti, zopakoval, že výchozí podmínkou Ruska pro jakékoliv seriózní jednání o míru je „návrat bezpečnostní situaci v regionu před rok 1997“, tedy do stavu, kdy nárazníkovou šedou zónou mezi bloky jsme byli my, nikoliv – jako dnes – Ukrajina.
Z kauzy „čipové Jalty“ by se tedy mohly poučit obě strany současné „geopolitické debaty“. Pro frakci „patříme na Západ“ je to dobrá připomínka, že o vlastní zájmy je třeba se prát i mezi spojenci a negativní předsudky vůči našemu regionu přetrvávají nejen v hlavách našich nepřátel. Pro početnou frakci „realistů“, kteří šermují argumenty o rusko-ukrajinské válce coby „územně omezeném konfliktu“, který způsobila „agresivní expanze NATO na východ“, by zase mohla být připomenutím, kolik nás v minulosti stálo úsilí přimět Západ k jednotlivým těžce vydřeným etapám této údajné „expanze“. A zda bychom opravdu chtěli, aby dnes byla kýmkoliv zpochybňována.
00:06
